Po snídani a instruktáži „mé ženy”, jsme šli na obhlídku pozemků. Ano byl to ranč. Byla tu stáj pro koně, sýpka, takový větší výběh – ohraničený elektrickým plotem a dráha s překážkami.
„Chceš se projet?” optala se mě Helen, která koně milovala už od mládí, ale tehdy jsme si žádného koně dovolit nemohli a pak, jak by se to dalo udělat v městské zástavbě, že… Tady to bylo jiné. Ranč byla vlastně taková samota uprostřed lesů.
„Víš, že jsem na koni ještě nikdy neseděl…”
„Počkej, nahraji ti program. Ukaž, dám ti kabel do zástrčky…” bylo to podivné, na jednu stranu velice jednoduché, že se dá cokoli naučit jen nahráním programu a na druhou stranu šíleně smutné, že „člověk” takto přichází o možnost učit se.
„Ne, nechci, chci se to naučit sám,” a bránil jsem se zastrčení jejího kabelu do mě.
„No, jak myslíš, ale je to zbytečné.”
„Pro mě ne, chci si to užít, mít zážitky a tak, rozumíš vůbec tomu?”
„Ale ano, rozumím, ale chtěla jsem ti ukázat, jak se nahrávají a stahují programy, které bys mohl někdy potřebovat.”
„Nýmand nejsem, prostě si vyberu program, spojím se s médiem a nahraji jej….”
„Víceméně máš pravdu, ale je tu jedno ale… V podstatě máme dvě paměti, jednu krátkodobou, a druhou dlouhodobou, tak jako člověk a záleží co si kam nahraješ. Krátkodobá slouží pro aktuální akci a dlouhodobá pro akce, které se využívají denně.”
„Tomu rozumím, ještě něco?”
„Co se paměti týče, tak máme daleko větší kapacitu paměti, než člověk…” to mě tak trochu nahlodalo a zamyslel jsem se…
Člověk, no jo, vždyť už vlastně nejsme lidé, jsme stroje, roboti… a vyvstala mi v mysli otázka, zda se skuteční, živí, lidé… prostě jak na nás pohlížejí a jak s námi budou mluvit. Sdělil jsem své obavy Helen a ta mi hned řekla, že se není třeba ničeho bát, protože většina lidí by do mě neřekla, že jsem android. Už i proto, že mám pokročilé tělo a reakce, které jsou shodné s člověkem, což jak konstatovala o sobě, ona nemá.
Tu mě napadla otázka života a smrti, ne co se stane až umřu, to je mi jedno, ale spíš, že když přijdou vědci na to, jak se stalo, že se mé vědomí přeneslo do robota, tak že toho využijí a postupem doby všechny lidi přemění ve stroje.
To byla velice palčivá otázka. Ano, jistě by tu bylo nějaké hnutí, které by bylo proti tomu, ale výhody z toho plynoucí… V podstatě udržitelnost populace, konec hladu a nemocem… A na chvíli jsem se zamyslel.
„Tak co, sedneš na toho koně, nebo ne?”
„Dnes ne, něco mě napadlo. Chtěl bych mluvit s Nikol a s Thomasem. Případně s nějakým vědcem…”
„To je to tak akutní?” řekla Helen tak trochu rozmrzele .
„Jak se to veme, je třeba to řešit co možná nejdříve. Ale v podstatě to má čas, tedy… No, je to složité… Ty se klidně projeď, a pročisti si hlavu,” divné spojení, teď když jsou z nás roboti. „Já si zavolám do ústavu, chci se s nimi znova sejít.”
„Jak myslíš Ede, ale nebuď tam dlouho, dobře?”
„Ano, nebudu, jen co si s nimi promluvím,” a zašel jsem k videofonu.
Komentáře