Život v životě – Ve městě

Přijeli jsme do města. Na tržišti, které se rozprostíralo mezi domy, jsme zastavili. Bylo veliké. Všude spousta stánků se všemi možnými věcmi. Upoutal mě jeden, kde měli ručně vyráběné náhrdelníky z perel. V duchu jsem si tak představoval, jak jej dávám Esatě na krk a přitom ji líbám. Má touha po ní byla bezmezná, ale musel jsem se krotit. A Esata, jako by to vytušila, mrkla na mě jedním okem. Ne obyčejně, ale tak nějak zvláštně a sesedla z velblouda. Jako by věděla, co mi letělo hlavou, tak přistoupila k trhovci a požádala ho, zda by si jeden mohla zkusit. Taky jsem sesedl a díval se na ni, jak si náhrdelník připíná, ale nešlo jí to a tak mě požádala, abych jí ho zapnul. Využil jsem příležitosti k seznámení…
„Promiň, ani jsem se vlastně nepředstavil, jmenuji se Petr a…“
„Esata, těší mě,“ a pohladila mě nečekaně po tváři, ale nabízené ruky se ani nedotkla.
Ač to bylo divné, tak mé srdce zaplesalo. Ale Rid byl ve střehu a mé dvoření překazil. A tak jsem se ani nenadál a už jsme byli u skladiště.
„Hej, co tu tak okouníš, chop se pytle a pomoz nám,“ zazněla výrazná pobídka od Rida.
Copil jsem se tedy pytle a tu jsem najednou pocítil, jak se mí tělo noří do písku. Bylo to velmi zvláštní. Stál jsem a přitom jsem měl pocit, že se propadám do hlubin.
„Ničeho se neboj, to je normální,“ promluvila ke mě Esata, vidouce, že jsem zmaten a zároveň celý zkoprnělý. „Zde, v tomto městě, je to jiné, než venku. Kdo nemá silnou vůli, tak se propadne do země. Snaž se udržet své myšlenky čisté a nic se ti nestane,“ radila mi.
„Je to nějaké kouzlo?“ nedalo mi a otočil jsem se k Ridovi.
„Ano, dá se to tak nazvat,“ odpovídal mi, „Není zde jediný člověk, co by měl špatné úmysly, a pokud ano, tak si ho zem vezme.“
„To je vskutku zajímavé. Nic takového neznám.“
„Těch podivností tu zažiješ víc, ale teď nad tím nemá smysl uvažovat, musíme složit náklad do skladiště,“ a Esata ukázala směrem k naloženým velbloudům.
Byl jsem zrovna v pilné práci, když vtom mi někdo poklepal na rameno. Otočil jsem se a koho nevidím… šéfa z práce…
„I ty jsi tu?“ otázal se.
„Ano, ale stále tomu nerozumím.“
„Netřeba rozumět, jen se uč a vnímej vše, co je kolem tebe. Doma na Zemi to budeš potřebovat!“
„Jakže?“ nechápal jsem. Ale než jsme se stačil zeptat, co dál, tak se šéf propadl do země. Zem ho doslova vcucla.
„Vidíš, neměl čisté myšlenky, a tak si ho země vzala,“ poučovala mě Esata.
„Co je tam dole? Pod pískem?“
„To nikdo neví, nikdo se od tam ještě nevrátil.“
„Peklo?“
„Ne tak docela. Dle skazek nicota,“ odvětila Esata a zadívala se na chrámovou věž, jako by chtěla říci: Pozvedni svůj zrak, tam je tvůj cíl.
„Co to je?“
„Věž odpuštění. Když vejdeš, bude z tebe sejmuto břímě, jež máš. A to na dočasnou dobu. Jakmile opustíš brány města, tak se tvé břímě k tobě opět zase připojí.“
„To jsou mi podivnosti. Jak to, že to působí jen tu a ne všude?“
„Jak jsem řekla, udrž svoji mysl čistou, nedovol jí jakékoli pochybnosti. Jen věř,“ a začala vyprazdňovat měchy.
Nechápal jsem, proč zalévá vodou z měchů květiny, tu na tržišti u jezírka, když je všude vody dostatek a jakoby to slyšela, tak mi odpověděla.
„Zde je jiná voda, než v poušti. To, co dovážíme, je voda ze vzdáleného jezera, léčivá… Její hodnota je bezmezná. Aby jsi pochopil, nejsme kupci, ale přepravci.
„A kdo vás platí?“
„Platí? Je vidět, že jsi ještě hodně poután ke svému domovu. Zde je to zcela jiné, neznáme peníze, prostě tu neexistují, tak se s tím smiř.“
„Ale když tu nejsou, tak jak udržujete pořádek, majetek a tak?“ nedalo mi.
„Každý dělá to, co umí. Nikdo tu nic nehromadí. Není to totiž třeba, všeho je dostatek pro všechny.“
„To mi chceš jako říci, že toto je v širokém dalekém okolí jediné město?“ podivoval jsem se.
„Ano i ne. Některá města se vynořují v noci z písku, aby lapila ty, jež jsou nakloněni temnotě. Toto je Sluneční město. Město víry a porozumění, ale tam,“ ukázala na západ, směrem k obzoru, „tam leží Černé město, které polyká beznadějné duše.“
„Vidíš, duše! To je asi to, co tu má cenu, že?“
„I to ne, cenu má jen vykonaná práce. Duše se jen učí všemu rozumět, celému tomu kolotoči.“
„Hmmm… co si z toho mám teď vzít?“
„Pochopíš časem, každý i ten poslední se jednou za čas stane vládcem a takto to tu koluje již celá tisíciletí. Ostatně věk, jak ho znáš, zde není, nebo ne tak docela.
„Jsem z toho zmatený,“ nepochopil jsem nic, ale to se mělo v příštích dnech razantně změnit.
„Pochopíš…“ opáčila mi Esata s úsměvem na tváři a opět na mě mrkla, ale nebylo to jen tak ledajaké mrknutí. Připadlo mi, jako že tím chce něco říct, že se cosi ještě bude odehrávat dál. A s touto myšlenkou jsem zase pokračoval v práci… Dál už se nedělo nic, jen všichni mlčky vykládali náklad, jakoby měli nějaké tajemství, které mi nechtěli říci. Posléze jsme se měl vše dozvědět, ale nepředbíhejme.

Komentáře

Napsat komentář