Byl jsem už z nemocnice doma a přemýšlel, co dál. Technici zkoumali raketu a my měli relativní volno. Volno, jak jinak nazvat chvíle, kdy jste pod dohledem tajných agentů a bez nich nemůžete udělat ani krok. Bylo to tak u všech členů výpravy.
„Crrr…“ ozval se zvonek.
„Kdo je?“
„ Zdravím, pane Víterek, tady Ivoš Horác, mohu?“
„Jistě Ivoši, pojď nahoru.“
Chvíli jsem čekal, než Ivoš vyjede ze suterénu turbovýtahem nahoru a přemýšlel, co mi tak asi chce. Ještě jsem ho naživo neviděl, jen věděl, že poletí s námi. Prý to je vynikající mladý biochemik. Sice nezkušený, ale schopný, dle propozic, jak jsem se dozvěděl od koordinátora výpravy, Tomáše.
„Dobrý den, vítám tě u mě, co máš na srdci?“
„Jen jedu kolem, tak mě napadlo zastavit se a zeptat se, jak se vám daří. Prý jste měl nehodu.“
„Aha, tak už se to rozkřiklo.“
„Ne, ne, to mi říkal váš kolega, pan Ferel.“
„Tak za prvé, já jsem Jindřich, pan Ferel je Tomáš a tak dále. Zvykni si na to a už nechci slyšet žádný pane.“
„Uf, to se mi ulevilo, čekal jsem, že stěží zapadnu.“
„To nic, mladíku, v kosmu je to jiné, než zde… víc osobní, tam každý musí spoléhat nejen sám na sebe, ale také na druhé. Je to o vzájemné důvěře, víš.“
„Rozumím, ale přece jen mi to asi ještě chvilku bude trvat.“
„To nic, hlavně si z toho nedělej hlavu.“
„Co se vám vlastně stalo?“
„Nechci o tom moc mluvit, jen jsem musel prostě jít po slunku.“
„Ježkovy voči,“ vyhrkl zděšeně Ivoš. Byl z té sorty lidí, co se narodili teprve nedávno. Bylo mu sotva dvaadvacet, a tudíž neznal, co bývalo dřív.
„To nic, jen malá spálenina, nic vážného,“ suše jsem konstatoval a doufal, že se hovor bude točit kolem něčeho jiného, než jsou mé popáleniny.
„Víte, jsem biochemik, ta vaše nová kůže, tak na tom jsem dělal a vyvíjel to, je to tvořeno nanoboty.“
„Ale, podívejme, tak mladý a takový úspěch?“
„No, ano a jsem na to patřičně hrdý. Taky proto, že jsem dřel dnem i nocí u mikroskopu a snažil se nalézt tu nejlepší možnou kombinaci.“
„Tomu moc nerozumím…“
„Prostě každý nanobot dělá něco jiného, jeden se stará o to, aby kůže rostla, jiný ji spojuje s masem a tak dále,“ vysvětloval Ivoš.
„Aha, tak takto to je… a co to ozařování?“
„To je důležité, aby se aktivovaly zas další. Je to něco jako dodání elektřiny, jen jinak a jiným nanobotům, včetně toho, že ti už použití se odstraní – jakoby spálí.“
„Velmi zajímavé! A na to jsi přišel sám?“
„Ano, je to celé moje dílo.“
„Tak to jsi moc šikovný a asi i dost chytrý…“
„Tak to si pište, mám IQ 175!“
„Inteligenční kvocient není vše, je tu ještě selský rozum, a ten když nemáš, tak pochodíš ve světě s nepořízenou…“
„No, navolit si jídlo na syntetizátoru dokážu, co je na tom?“
„Nemluvím zde o syntetizátoru, ale prostě o věcech, které je lepší řešit lidsky a ne na to jít s logikou. Na některé věci je i logika krátká. Třeba na lásku,“ a usmál jsem se na něj.
„Tak s láskou na mě nechoďte. Jsem rád, že jsem sám a pak, šéfík slíbil kariérní postup, když uspějeme na této výpravě.“
„Aha, takže kariérista…“ a už jsem si hned myslel svoje. Dál Ivoš nemusel říkat vůbec nic. No, uvidí se, jak ho vesmír změní a zda vůbec.
„Jen chci drobet té vážnosti mezi kolegy v ústavu.“
„Zde na Zemi? K čemu? Pokud uspějeme, tak s námi budeš létat dál a na Zemi se podíváš jen jednou za uherský rok. Ostatně, my to neděláme pro kariéru, ale z potěšení cestovat a objevovat,“ oponoval jsem mu. Na to již Ivoš neřekl nic. Slušně jsme se rozloučili a já měl zas o čem přemýšlet. Jaký asi bude tento „mlaďoch,“ dá si říci, nebo ne? Každopádně jsem hned zavolal Tomášovi a oba jsme se shodli na tom, že jej bude třeba hlídat, aby neprovedl nějakou blbost, inteligent jeden…
Komentáře