Bylo úterý odpoledne, seděl jsem v křesle a popíjel ananasový džus. Tohle jsem dělal vždy, když jsem si potřeboval utřídit myšlenky.
„Píp, píp…“ zaznělo z počítače, jenž byl šikmo přede mnou na malém, ale zato účelném stolku. Znak toho, že přišla nějaká urgentní zpráva.
Zvedl jsem se tedy a zprávu otevřel…
Stálo tam:
Vážený pane Víterku,
dostavte se co nejrychleji na komisařství.
S pozdravem
kap. Jaromír Herzlich
No jo, už je to tu, já věděl, že nás budou vyslýchat, pomyslel jsem si. Oblékl jsem se neochotně z domácího do overalu a už už chtěl vypadnout z bytu, když vtom další zapípání, tentokrát od domovníka… Co se to jen děje?!
„Víterek, prosím…“
„Ahoj tady Saša, čekám tě dole, rychle dojdi!“
„Jo už jedu, právě mě pozvali na komisařství.“
„Mě taky, mám to po cestě, tak jsem se stavila k tobě. Počkám tě v prvním patře.“
„Co to? Proč v prvním?“
„Neptej se a sjeď tam, pak ti vše povím.“
Divné, ale co jsem mohl dělat. Sjel jsem tedy turbovýtahem spolu s ochrankou do prvního. Tam už netrpělivě přešlapovala Saša. Bylo vidět, že má něco na srdci.
„No to je dost, že už jsi tu. Pojedeme pásovým tunelem.“
„Proč? Je to notný kus cesty.“
„Na nic se nevyptávej a pojď už. Cestou ti vše řeknu, jen co vypadneme odsud,“ a udělala posunek k mým strážím, abych pochopil, že se jich chce zbavit.
„Dobrá, však mě tolik nehoň. Hoří snad?!“
„Dost řečí, času není nazbyt!“
Od turbovýtahu jsme museli s našimi strážci ujít ještě asi deset metrů ke vchodu do pásového tunelu, projít bezpečnostním rámem a tam nás strážci opustili… Saša si oddychla a hned se rozpovídala.
„Představ si Jindro, že u Tomáše našli štěnici a u Davida taky!“
„Vážně?!“ byl jsem ohromen.
„Vážně, nekecám ti. Proto jsem tu. Za žádnou cenu nepoužívej magnetoplán, ani na dlouhé cesty. Vypadá to, že se nás chce někdo zbavit, protože jsem chtěla taky jet k tobě a pak na komisařství magnetoplánem, ale těsně předtím, než jsem do něj vsedla, vzplál jak sirka.“
„Tak tos měla štěstí! Nestalo se ti nic?“
„Jen modřina, jak jsem se zachytla o dveře, jinak nic.“
„Ukaž…“
Saša si vyhrnula rukáv a tam zela modrofialová skvrna, velká jako mužská dlaň.
„Ježkovy voči, to ses musela pořádně praštit.“
„Jo, bolí to, ale to je mi jedno. Modřina sem, modřina tam. Hlavně, že tys nesedl do toho magnetoplánu.“
„A čím jsi tedy dojela? Tunelem?“
„Jo, sice je to pomalejší, zato bezpečné.“
„Myslíš? Tady se klidně taky může něco stát.“
„Ani ne, jsi stále pod dohledem kamer, tady si to nikdo nedovolí…“
„No, budiž.“
„A proč tě nevzali rovnou na komisařství? Jistě tam policie dorazila.“
„Chtěla jsem tě varovat.“
„Tak ti mám takový pocit, že tu kdosi s námi hraje dosti nebezpečnou hru.“
Poté se rozhovor stočil k mé spálené kůži a cesta už probíhala klidněji. Míjeli jsme zrovna rušnou křižovatku, kde se jednotlivé tunely spojovaly do jednoho a tu mi kdosi zezadu poklepal po rameni…
„Pan Víterek?“
Překvapeně jsem se otočil. „Ano, to jsem já.“
„Poručík Dixon,“ a ukázal nám svůj policejní průkaz. „Odteď jsem váš osobní doprovod. Na komisařství je to ještě notný kus cesty. Zaregistrovali jsme jak jedete tady s doktorkou Adinovou sami a kousek za vámi jela jakási podezřelá osoba.“
„Co prosím? Jaká osoba?“ zeptala se Saša a otočila se.
„Támhle… u druhého tunelu. Právě mu nasazují pouta,“ ukázal poručík za sebe na druhý pás.
„A nemýlíte se? Co je na tom, že jede stejnou cestou, jako my?“ povídala Saša.
„Pravda, museli byste zavřít polovinu lidí, co jedou s námi,“ oponoval jsem, ale už tušil jakési nepříjemnosti. Jen, abychom v pořádku odstartovali, modlil jsem se.
„Je to známý recidivista, už jednou byl trestán pro převrat. A jeho delikty mluví za sebe. Pětinásobný vrah a dnes se ukázalo, že má spadeno i na vás dva. Měl u sebe nanopistoli.“
„Nanopistoli?!“ vyhrkli jsme se Sašou skoro současně. Já s údivem a Saša s neskrývanou obavou.
„Ano, jistě víte, paní doktorko, k čemu se používá…“ Já to nevěděl a tak mi poručík vše postupně vysvětlil a Saša ho doplňovala. V podstatě jí lze, na asi dva metry, vystřelit nanoprojektil, který se ukotví v mozku a daná osoba strne a pak dělá, co se jí řekne. Člověk se tedy chová jako naprogramovaný robot. Saša to znala z ústavu, ale nikdy ji v ruce nedržela. Nicméně věděla, že se tyto pokusy prováděly na opicích a celkem s úspěchem. Polil ji pot a bylo vidět, že je ráda, že se tohle nepřihodilo nám.
„To by mě zajímalo, odkud ji měl… Jde přece o…“ nedořekla. Pojednou se pás neskutečně zrychlil a lidi z něj začali padat.
„K zemi!“ vykřikl poručík. „A držte se!“
Klekli jsme si na všechny čtyři a s obavami čekali, co bude…
V dáli bylo vidět pět postav, které jely pásem do protisměru. Zazněl tlumený výstřel. Pak další a najednou jsme byli v křížové palbě. Poručík samosebou palbu opětoval, ale jedna střela ho zasáhla do prsou a upadl do bezvědomí. Já si vzal jeho pistoli a snažil se postřelit alespoň jednoho. Štěstí mi nepřálo, všechno šlo vedle, jak jsem byl rozrušený. Pak sebou pás cukl a zastavil se. Do tunelu vtrhla zásahovka. Útočníci všeho nechali a prchali přes zábradlí pásového tunelu. Dva z nich policie dostala, zbylí tři unikli…
Poručíka odnesli na nosítkách do magnetoplánu a my už taky museli jet magnetoplánem. Nutno říci, že s námi jela celá eskorta, jako s nějakým papalášem. Saša seděla vedle mě, chytla mě za ruku a bylo vidět, že se jí ulevilo. Ještě aby ne, tahle příhoda na pásech by vystrašila i otrlého. I já jsem měl strach a to jsem na výpravách vesmírem už zažil ledacos. Co by se asi tak stalo, kdyby nás nesledovali? Asi bychom už byli v pánu – polil mě pot…
Komentáře