Už jsme byli v cele zavření dva týdny a nikdo s námi nemluvil. Jen vždy donesli jídlo a zas zavřeli. Pomalu se tu začala objevovat ponorková nemoc. Nic jsme nevěděli a to bylo nejhorší. Už jsme mysleli, že na nás zapomněli…
„Já vám nevím, hoši. Najednou se mi ani nechce letět,“ pověděla do ticha náhle Saša.
„Neplaš se. To bude dobré uvidíš…“ snažil jsem se jí zvednout náladu.
„Jasně, prozkoumají raketu a letíme, co se může stát?“ zaznělo od Petra.
„Kdybychom se tak mohli na ni alespoň podívat,“ ozval se Ivoš. „Už tu z toho mám ponorku…“
„Myslím, že až si budou jistí, že se nic nestane, tak nás pustí,“ začal uvažovat Tomáš.
„Ty a tvé myšlení… Běž s tím už někam, mě už to tu sere a vůbec, kde jsou dneska s tím jídlem. Mám hlad jako vlk!“ nakvašeně povídal David.
„No tak, kroť se Davide, nejsi tu sám!“ a Tomáš se snažil Davida uklidnit, ten však mlel svou.
„Víte, hoši, zdál se mi zajímavý sen,“ a vstal jsem ze židle, abych se prošel.
„Tak povídej,“ a na Saše bylo vidět, že má zájem poslouchat, i Petr zpozorněl.
„Byli jsme už na Urtigu a nevím co se stalo, ale byli jsme bez elektřiny…“
„To byla jistě sabotáž…“ zaznělo od Davida a Ivoš se toho hned chytil a začal rozvíjet své teorie.
„Nech toho, na to by se přišlo už tady,“ komentoval nastalou situaci Petr.
„O sabotáž asi nešlo, bylo to nějaké divné, měli jsme díru v trupu,“ pokračoval jsem.
„Díru v trupu? Od čeho? Meteor? Srážka?“ vzal si slovo Tomáš.
„Nemám tušení…“
„Zato já mám, že budeme mít co dělat!“ vložila se do hovoru Saša.
„No tak, Sašo…“ Tomáš Sašu znal, ale nechtěl si připustit, že by měla zase pravdu, alespoň tentokrát ne.
„Tak dost, jakmile se odtud dostaneme, tak si raketu prohlídneme. Každý svoji sekci, ať máme jistotu… a už nechci slyšet žádné obavy! Hoši od techniků teď zkoumají všechno na raketě, tak co by se asi tak mohlo stát… Jakmile to dodělají, tak startujeme… Ostatně…“ Tomáš chtěl ještě něco říct, ale v zámku zarachotil klíč – oběd. A tak jeho myšlenka zůstala nedokončená. Moc nám nechutnalo, každý snědl sotva trochu. Dneska to byla fakt bída.
„To je horší, než nemocniční žrádlo!“ a David mrskl příborem o talíř, na znamení, že toto jíst určitě nebude.
„Vem si alespoň trochu, o hladu být nemůžeš…“ nabádala ho Saša.
„Jeden den to vydržím. Radši o hladu, než tohle!“
„Pravda, dneska je to… no… sotva poživatelné,“ přidal se Tomáš.
„Kdy už nás pustí ven? Co myslíte?“ snažil jsem se změnit téma, ale zase v zámku zarachotil klíč. Tentokrát se ve dveřích objevil kapitán.
„Tak už vás konečně pustíme.“
„Hurá!“ neudržel se Ivoš.
„No to je dost!“ přidal se David.
„Co je s raketou? Už je zkontrolovaná?“ nedalo koordinátorovi.
„Ještě ne, ale zdá se, že největší nebezpečí je za námi. Pár lumpů jsme pochytali a už sedí v chládku, tak se snad nic vážného nestane…“říkal nám kapitán Herzlich.
„Takže se na ni můžeme jít podívat?“ zeptali jsme se skoro všichni současně, tak jsme byli na ni natěšení.
„Ale jistěže. Jen budete mít neustále s sebou ochranku, to pro případ, že by se ještě něco přihodilo. To snad do startu vydržíte, ne?“
A bylo to. Po jídle nás hned pustili a my si začali užívat svobodu. Je to paradox, ale i s těmi gorilami za zády to bylo po té době v cele docela dobré.
Komentáře