Vesmírný koráb, který nás měl dopravit až na Urtigo, se podobal spíše protáhlému krku s hlavou na konci. Tam byla řídící sekce a tam jsme všichni měli být v sedačkách připoutáni a připraveni ke startu.
Doplňovalo se palivo, nakládaly zásoby, ale také zcela nové skafandry pro pobyt v hlubinách s patřičnou zátěží na botách. Též jsme měli vézt několik ponorek pro hlubinné práce a to i v extrémních hloubkách…
Plán byl takový, že raketa zůstane na orbitu Urtiga a do oceánu se spustí výsadkový modul. Po dosednutí na dno se měl rozložit, načež vznikne jakási podmořská laboratoř, naše základna pro výpravy. Nutno dodat, že dosti sofistikovaná. S kyslíkem jsme si starost dělat nemuseli, ten se dal snadno vyrobit elektrolýzou – rozdělit vodu na kyslík a vodík. I vodík se pak dal zužitkovat. Byl palivem pro naše ponorky a také pro generátor, jenž zajišťoval tak potřebnou elektřinu právě na tuto elektrolýzu. Vědcům na Zemi se povedlo téměř dokonalé perpetuum mobile. Stroj pracoval skoro na sto procent. Původně se zvažoval fúzní reaktor, ale nakonec z toho sešlo, ať již proto, že se nevědělo, jak přežije cestu (mohlo by dojít ke katastrofě) a pak i proto, že lidé byli ješitní… co kdyby se technologie dostala do nesprávných „ploutví“… Osádka rakety si sice myslela svoje, tak jako já, ale přešli jsme to bez povšimnutí. Velkou část výsadkového modulu tvořil elektronický kalkulátor, který nám měl napomoci v komunikaci. Jeho starší bratříček zabíral na Zemi celou jednu malou budovu. Tato novější verze byla posílena o nové čipy a celkově byla konstruována s ohledem na prostor, kterého bylo už tak proklatě málo.
Za necelý měsíc byla tedy výprava připravena. Nutno dodat, že ne všichni měli tu trpělivost. Ivoš, biochemik, náš mladý a ještě nezkušený člen výpravy, byl celý netrpělivý. Už se viděl, jak přinese z výpravy na Urtigo ty největší poznatky a zahanbí nás svými výsledky před celým kosmologickým kongresem. Nerozmlouvali jsme mu to, jelikož jsme tuto počáteční fázi nadšení taktéž zažili a kdysi na tom byli obdobně. Jen koordinátor výpravy Tomáš, měl jakési zlé tušení. Ale to, co tušil, se mělo odehrát daleko později, a mnohem dramatičtěji, než si dokázal vůbec představit.
David, kybernetik, kontroloval svoje elektrické potvůrky, roboty, a nedal se nijak vyrušovat ze své práce, i když se mu co chvíli zježily vlasy, jak dostal elektrický výboj, když se dotkl nechráněného kabelu. Jen zaklel a pokračoval dál.
Inženýr Petr kontroloval strojovnu a snažil se připravit De-Kerův reaktor na start. Byl první svého druhu – zkušební. Kontroloval paprsek antihmoty a snažil se nalézt nejvhodnější místo účinku. Z výroby byl sice nastaven a ozkoušen, ale zkušený inženýr věděl, že je třeba ho pořádně doladit… lidi, když nad nimi nevisí bič, všechno odfláknou… a měl pravdu. Mořil se s tím pomalu celý týden.
Saša, lékařka, si zas dávala do kupy nemocnici, či spíše dvě lůžka a potřebné operační nástroje i vybavení.
A já? Já koukal do navigační mapy a projektoval nejvhodnější cestu na Urtigo.
Komentáře