A bylo tu loučení i vyprovázení k raketě. Samo sebou se to neobešlo bez médií a takové té smetánky, která chtěla být u všeho nového a výjimečného. Řečnilo se, gratulovalo, no prostě předstartovní humbuk, horší, než když jezdec vyhraje formuli jedna… I rodiny se přišly rozloučit, ale já už žádnou neměl a tak jsme tam jen tak stál a díval se na ostatní…
„Hlaste připravenost!“ zaznělo od Tomáše, koordinátora výpravy. „První!“
„Inženýr, připraven.“
„Druhý!“
„Navigátor, připraven.“
„Třetí!“
„Kybernetik, připraven.“
„Čtvrtý!“
„Biochemik, připraven.“
„Pátá!“
„Doktorka, připravena.“
„Deset nula šest, připravit start,“ zavelel Tom.
Chvíli bylo ticho… čekalo se totiž na mě.
„Gravimetr v ose, jsme připraveni,“ odpověděl jsem.
Raketa byla nakloněna. Nebyl to přímý start, ale šikmý, taktéž novinka oproti předešlým startům. Vlastně celé to bylo jiné, než jsme znali z dřívějška, jen ovládací pult v kabině se takřka nezměnil. Pravda přibylo několik budíků a spínačů, ale zkušený velitel i já, jakožto navigátor, se se vším snadno a rychle sžil. Radiovou komunikaci, spolu s navigací jsem měl na starosti já.
„Deset, devět, osm…“ znělo z řídícího střediska ve sluchátkách.
„Mám divné mrazení v zádech,“ kníkla Saša sotva slyšitelně, spíš tak pro sebe.
„Copak? Bojíš se?“ zeptal se Tom.
„Já ti ani nevím, Tome. Prostě nejsem ve své kůži.“
„To je jistě těmi novotami,“ podotkl jsem.
„Neboj, rychle si zvykneme a pak to bude pohodička,“ snažil se ji uchlácholit Petr.
„Tři, dva, jedna… START!!!“
Zařvaly motory a raketa se zatřásla jako list osiky. Po chvíli třes ustal a bylo slyšet jen nepatrné vrnění. To se raketa odpoutala od země.
„Reaktor překonal kritický bod,“ zaznělo od inženýra. Což znamenalo, že od této chvíle běží De-Kerův reaktor na plné obrátky a že již napořád bude v chodu, když se nic nestane…
Komentáře