Ve vodě to vřelo, byť to bylo za polárním kruhem. Bylo tu narváno k prasknutí. Hejno míhalo hejno a mezi tím majestátně proplouvala Ceta s Kirosem. Ceta chlácholila Ostachy, co byly poblíž a s Kirosem přemýšleli, co dál. Moc na vybranou neměli. Buď Ostachy zahynou signálem, nebo zimou a čas se neúprosně krátil…
„Nedá se nic dělat, musíme vyslat průzkumíka,“ prohodila Ceta ke Kirosovi.
„Mamorta je na to ten nejpovolanější. Jistě si poradí,“ zauvažoval Kiros.
„Jistě!“ sebejistě odvětil, jak se prohnal kolem Cety.
„Dobrá tedy, tvým úkolem a tvých druhů bude zkouška signálu, zda ještě působí… Budete rejdit v kruzích postupně od pólu až na rovník. Jakmile něco zachytíte, okamžitě se vraťte se zprávou, a pokud se dostanete na rovník a nic, tak se taky vraťte, abyste nám podali zprávu, že nejhorší už je za námi.“
„Rozumíme,“ odvětili všichni sborově a hned se dali na cestu.
„Šťastnou ploutev!“ mávala za nimi ploutví Ceta.
Mezitím se na druhém pólu strhla rozepře mezi Gertem a zbytkem Ostachů. Gert byl tak jako Squalus dost prchlivý, měl to tak celý jejich druh a tak neměl pro pár kousanců daleko…
Zrovna vykonával hlídkovou službu na udržení hejna a byl vzteky bez sebe z velmi neposlušných Ostachů, kteří se snažili uniknout z jeho dohledu, dál do teplejších vod.
Byť je Ceta i Kiros varovali, tak pluli opět k rovníku… tam na ně však čekala jen smrt, a i když to věděli, tak tam pluli.
„Lepší smrt bezbolestně, než pomalu a jistě umrznout ve zdejších vodách,“ zněla jejich odpověď.
Vedl je velký bílý obr Alstrat, jenž se vždy protivil veškerému nařízení a vedl si svou, nedbaje varování. S jeho pomocí několik tisíc Ostachů uniklo hlídkujícímu Gertovi a jeho druhům. Ti se však s takovým obrem měřit nemohli. Kiros tušil, že se něco takového stane a tak požádal Erasu, svoji letitou družku, aby na to dohlédla, ale ta se teď jen smutně dívala za hejnem, které vyplavalo vstříc smrti. Alstrat byl neoblomný a více než polovinu plavstva přesvědčil.
„Chudáci, už je nikdy neuvidíme…“ posteskla si Erasa a kdyby mohla, tak by plakala. A tak začala zpívat pohřební píseň z dávných dob.
Zbývající hejna kolem ní utvořila kruh a poslouchala píseň předků… o zániku a o obnově. Byla v tom přece jen troška naděje a tak to některým zdánlivě pomohlo na chvíli zapomenout na chlad.
Komentáře