„Co myslíš, Davide, povede se nám to?“ optal jsem se.
„To netuším, sám jsem zvědavý na výsledek.“
„Máme se sondou spojení?“ zeptal se kybernetika koordinátor.
„Perfektní, ale zatím nic.“
„To je skutečně podivné… a co zkusit ji poslat ještě dál?“ Ivoš byl dost netrpělivý, chtěl být první u toho, jak sonda naváže kontakt a tak se stále ochomýtal kolem navigačního pultu sond.
„Mě by ale vážně zajímalo, jak to, že máme spojení s návratovou sondou a s ostatními sondami, které jsme tam dolů vyslali, zatím ne,“ uvažoval nahlas Zdeněk. „Třeba je vyřadili zdejší tvorové. Jinak si to nedokáži vysvětlit.“
„Na to se pak zeptáme, jakmile bude kontakt,“ a koordinátor se přesunul k hlavnímu pultu.
„Hele, Davide, pusť na obrazovku obraz, co se tam dole děje. Sonda má kameru, nebo ne?“
„Ano, má a ne jednu, ale hned pět.“
„Tolik? Daly by se zobrazit všechny?“
„Půjde to, ale vydrž… musím to přenastavit…“
Davidovi létaly prsty po řídícím pultu sond, jak nastavoval kamery a spojení s řídícím centrem.
„Hotovo, zapínám…“
Chvíli se nedělo nic, obrazovky potemněly, ale pak se začalo vyjasňovat. Nicméně při plném světle nebylo skoro nic vidět – byla totiž noc.
„Zhasněte…“ ozval se Pavel.
„Tam v dáli na obzoru… tam cosi je!!!“ vykřikl náhle Ivoš. Tak se mu poštěstilo. Jako první objevil podivnou vlnu, která se přibližovala.
„Není to nějak moc velké na ryby?“ zapochybovala Saša.
„Taky mě to napadlo, Sašo,“ přitakal koordinátor.
„Že by tsunami?“ odhadoval Pavel.
„Už je to tak… Davide, pošli sondu na dno,“ zaznělo od Tomáše.
„Dobrá, a navíc ji ukotvím. Je tam dole jakási skála, tak se může schovat za ní.“
Tato tsunami postupovala velice rychle a už za pár okamžiků to se sondou hnulo. Naštěstí byla ukotvená a tak se jí nic nestalo. Zajímavé na této tsunami bylo to, že se pojednou oceán hemžil rybami. Kroužili kolem neznámého předmětu (sondy) a začaly do něj ďobat. Ale velryby nikde… jen malé rybky. Kamery přenášely tohle všechno na obrazovky a my na nich měli skoro přilepené nosy.
Ivošovi se zdálo, že vidí jakési temné místo, což by mohla být velryba: „Tam, na třech hodinách!“
„Zvětším to… počkej,“ odpovídal David od řídícího pultu. Ale nakonec se ukázalo, že je to jen další skalní výběžek.
Sonda se už totiž odpoutala a volně si plula dva metry pod hladinou. Kroužila, a jak kroužila, tak se na jejím pravém boku objevil žralok. Koordinátor dal příkaz k zastavení chodu a vyčkávání. David to ihned poslal sondě a ta přestala kroužit. Čekalo se, co bude dál. Mezitím jsme mohli obdivovat různé rybky, pro nás neznámého druhu. Hodně barevné, některé z nich jako naše neonky, jen o hodně větší. Největší kus měl odhadem dost přes metr. Dále tu byly jakési závojnatky, prťavé jak špaček od cigarety, které světélkovaly. A i mořský ďas, dosti podobný tomu našemu, jen větší, ale velryby nikde.
„Dávají si na čas…“ netrpělivě pronesl Ivoš.
„Myslím, že už bychom mohli začít vysílat,“ obrátil jsem se na koordinátora.
„Budiž, třeba je to naláká… Davide?!“
„Ano, spouštím.“
Zpráva zněla: Zde třetí planeta, omlouváme se za vyrušení, loď na souši, sondy vypuštěny, kde se nacházíte? Jaká komunikace? Přátelé cizinci. Čas mínus osm měsíců. Vřelé pozdravy… Takto nějak to přeložil elektronický kalkulátor. Všichni doufali, že to postačí.
Komentáře