Seděli jsme opět pohromadě a já chtěl začít, ale tu jsem si něčeho všiml… Nikol si pohrávala s jakýmsi udělátkem mezi prsty. Pozorně jsem ji sledoval. Měla hbité prsty a stále s tím něco dělala.
„Co je to?“ optal jsem se jí.
„Něco jako Rubikova kostka pro roboty,“ opáčila a usmála se na mě.
„Mohu to taky zkusit?“ a už jsem natahoval ruku po té „hračce“.
„Thomasi, co myslíte? Dá to?“ otočila se Nikol na Thomase.
„Uvidíme, tak se předveďte, Edgare,“ a Thomas to celé rozpletl do takového dlouhého hada.
Chvíli jsem na to koukal a připomnělo mi to hračku z dětství, taky had. Měla se z toho tenkrát složit koule. Měla dvě barvy – bílou a hnědou a pokaždé se dala udělat jiná barevná koule a jiné „zvířátka“. Tohle bylo to samé jen s kuličkami, jehlany, kvádry, hranoly a dalšími objekty. Chvili jsem na to koukal a různě to převracel a nakláněl, až za pár minut jsem měl složený výsledek.
„To je úžasné, jste lepší jak tady Nikol…“ a Thomas ode mě přebíral složený kus oné „hračky“.
„Je to opravdu tak dobré, Thomasi?“ opáčil jsem s nejistotou mi vlastní.
„Ano, Edgare, čas je vynikající. Na to, že jste to viděl poprvé je to paráda. Sám to složit nedovedu, ani nikdo z lidí…“ a Thomas nevěřícně koukal na tu skládačku.
„Takže kdo jsem? Robot, nebo člověk?“ nedalo mi.
„To je těžké… máte lidský mozek obohacený o další podpůrné obvody… takže…“ a Thomas si opět zapálil nervozně cigaretu.
„Takže?“
„Víte, jste prototyp. Poprvé se nám povedlo oživit lidský mozek tak, aby nebyl poškozen natolik, aby mohl myslet a jednat tak jako kdysi. Nicméně jsou k němu vložena další udělátka, která zlepšují myšlení. V podstatě jde o to takto nahradit celou stávající populaci, která k naší nelibosti slušně řečeno blbne.“
„Blbne?“
„No, víte, Edgare, lidstvo zhlouplo a to o dost. Dnešní lidé se bez počítačů neobejdou a díky tomu ustrnuly některé mozkové funkce. Vše se zjednodušuje tak, aby byla námaha člověka co možná nejmenší, ale vyvstal problém s tím, že dnes, kdo nesportuje a opravdu na sobě tvrdě nemaká, tak má sníženou koordinaci končetin a i mozek se jim otupil. Už neznají skoro ani základní matematiku. Řešení jednoduchých rovnic je pro ně tvrdý oříšek…“ nevěřícně jsem poslouchal, co se s lidstvem vlastně stalo a Thomas vypravoval dál a dál. Zjistil jsem, že asi před dvěma sty roky došlo k průlomu robotiky – oficiálně… Dříve se prý prováděly pokusy s roboty, ale byly to tajné projekty vlád, které tak chtěly ovládnout stávající populaci. Tehdy se proti tomu protestovalo a bouřilo i v tehdejším našem technokratickém státě, ale jak se zdá, tak se dílo „zkázy“ nakonec podařilo. Pozorně jsem poslouchal Thomase, jak vypravoval stručně celou tu historii a pak jsem se ho zeptal…
„Thomasi a nemůžete to do mě nahrát? Myslím do paměti? Mám snad něco takového, že ano?“
„Možnost by tu byla, ale nevíme, co to s vámi udělá, je to kvantum informací a ještě nemáme jistotu v tom, jak pracuje váš mozek… ta whiska…“
„Ano, uvažoval jsem o tom… To bude asi ten tajný vládní projekt…“ a pomalu mi to už začínalo docházet. Konečně jsem začal skládat onu velkou skládačku svého života.
„Mimochodem,“ snažil jsem se obrátit téma, abych měl na přemýšlení dostatek času, „já tu hračku v podstatě znám, měl jsem ji jako dítě. Tohle je jen drobná variace,“ opáčil jsem.
„Ano, je to ten starý model, ale obohacený o další předměty. Nikdo z lidí to nesloží. Jak jste na to přišel?“ zvědavě se mě dotazoval Thomas.
„Základem jsou tady ty kuličky, když složíte je, tak už máte vyhráno,“ a pokusil jsem se usmát, ale cosi mi prasklo v puse a místo úsměvu se mi pusa zkřivila. „Fefo fe fi ftalo f fufou…“ drmolil jsem snažíce se říci, že se mi špatně mluví.
„Počkejte chvíli, podívám se…“ a Thomas vzal skalpel a chystal se mi ho zabodnout do obličeje. Čekal jsem bolest, jak projel skrání, ale necítil jsem nic, jen jsem věděl, že se mi to cosi snaží rozříznout.
„To bude na dlouho… musíme vás uspat…“ pravil Thomas a už mi odhrnoval skalp, kde byly přístupové body do mé hlavy. Jen co připojil kabely a zapnul automat, tak jsem upadl v prázdno…
Komentáře