Děti Krakatoy – Koňská hlava (kap.16)

Seděl jsem u stolu, drbajíc se na bradě a popíjel jsem pivo. Tu ke mě přistoupil neznámý muž. Jeho vzhled byl na první pohled nenápadný z jednoho úhlu, ale pak…
„Smím si přisednout, Simone?“ optal se.
„Jistě…“
„Co vy tu děláte?“ otázal se kapitán s neskrývaným údivem.
„Co by, kontroluji stav daných věcí… Vše v pořádku?“ otázal se mě.
„Hmmm…“ dělal jsem, že piji, a že díky tomu nemůžu mluvit. Kapitán jen mlčky přikývl.
Aha, tady něco nehraje, domýšlel jsem si. A tu jsem uviděl za kápí schovanou druhou část jeho obličeje. Bylo to děsivé. Jedna jeho strana vypadala jako hlava koně a druhá zcela normálně. Už mi bylo jasné, že tady se bude vést vysoká politika.

„Koňská hlava?“ otázal se Thomas.
„Ano, bylo tomu tak… pokusím se vám to načrtnout…“ a chvíli jsem čmáral hlavu na papír a pak papír podal Thomasovi. Thomas i Nikol po něm sáhli skoro současně.
„Ale toho já znám!“ vykřikl v úžasu Thomas. „Ten člověk kdysi dávno předsedal výboru pro umělou inteligenci tady u nás! To není možné, že by do toho byl zapleten!“
„Vím co jsem viděl, Thomasi. Ale jeho jméno a postavení neznám, ale on znal mě i kapitána…“ dodal jsem.
„Vskutku podivné jsou nitky osudu…“ a Thomas si opět zapálil další cigaretu, která v něm zmizela dřív, než jsem se stačil v podstatě nadechnout k dalšímu pokračování. Tak moc byl rozrušen tím, co teď viděl a co jsem tu teď řekl.
„Podivné, myslíte? Spíš jde o celosvětové spiknutí… Nedám zlámanou grešli na to, že lidstvo zhlouplo záměrně…“ prohodil jsem.
Nikol, která nás celou dobu sledovala a poslouchala teď najednou vstala a začala chodit po místnosti. Divné od robota. Co se jí asi tak může honit v hlavě? Má snad ještě nějaký jiný program? Něco ví nebo ne? To byly mé myšlenky, ale Thomas si ji nevšímal a nutil mě pokračovat dál a tak jsem mu přeříkal náš rozhovor, kde se ona koňská hlava zmiňovala o dodávce ze severu a to znamenalo Thomasovu krajinu. Thomas nemohl věřit vlastním uším a zapaloval si jednu od druhé.
„Ne! To není možné! Mýlíte se, Edgare! Něco se vám porouchalo!“
„Vím, co jsem zažil, tak chcete to slyšet nebo ne?!“
„Thomasi, proč by to nemohlo být možné?“ ozvala se náhle Nikol. Její hlas jindy tak mírný teď byl hodně důrazný. Jistě o něčem ví a Thomas taky. To přeci není jen tak! A měl jsem pocit, jako by hráli další hru… jen čas měl ukázat, kdo je na čí straně. Zatím jsem byl uprostřed toho všeho jen já sám. Sám se sebou se svými vzpomínkami… Pravda, už s pětistým zpožděním, ale jak se zdálo, ještě všem dnům nebyl asi konec. A tak jsem se rozvykládal o cestě do Evropy a mimoděk se napil whisky, která ještě stále byla na stole. A to jsem neměl dělat, protože jsem se zase dostal do toho prapodivného stavu, kamsi ve svých zasunutých vzpomínkách…

Komentáře

Napsat komentář