„Máme kontakt!“ zaznělo od radisty.
„Kde?“ optal se velitel.
„Souřadnice 52° severně a 45° východně…“
„Můžete to upřesnit?“
„Líp to nejde,“ odmlčel se na chvíli a ladil přístroj.
„Zkuste to, jde o všechno…“
„Konec, paprsek přerušen.“
„Škoda, nestihli jsme to, ale někde tam něco bude. Zkuste to najít…“
„To je jak hledat jehlu v kupce sena. Vždyť ten rozptyl paprsku měl pomalu dvě stě kilometrů.“
„Ano, vím… Přesto se o to musíme pokusit.“
„Nařídíme karanténu?“
„To nemá smysl, zbytečně bychom vyděsili lidi a pak, není jisté, že jsou zde.“
„Tak co tedy?“
„Budeme vše sledovat, veškeré abnormality, snad se brzy něco objeví.“
Byla to událost číslo jedna. Mimozemský kontakt, na který čekal nejeden vědec. V operačním středisku to vřelo. Jsou zde! Jak asi vypadají? Budou s námi jednat v míru, když uvidí, že se stále někde válčí? Samo sebou tento projekt podléhal naprostému utajení, ale jak už to tak bývá, tak se přeci jen něco dostalo ven. A novináři z toho udělali velký poprask.
„V Evropě přistáli mimozemšťani!“
„Nová éra vesmírného výzkumu začíná!“
„Co je projekt SKOK?!“
„Čeká lidstvo záhuba, nebo lety ke hvězdám?!“ a podobné věty bylo slyšet od kamelotů, kteří roznášeli noviny. Samo s sebou, celá Evropa byla na nohou. Mluvilo se o tom všude, doma, v práci, prostě všude. Každý měl plno otázek a každý se též tak trochu i bál. V televizi se dělaly pořady se slovutnými vědci a psychology, ale nikdo nic přesného nevěděl. Avšak ti, co do projektu SKOK byli zapojeni věděli své. Bylo jasné, že to po čase prosákne ven, ale málo kdo čekal takový tlak. Museli být velice obezřetní, už i proto, že mají mezi sebou jednoho nebo několik lidí, co až tak úplně nestojí na jejich straně a to byla svým způsobem i hrozba. Veškerá bezpečnostní opatření byla tedy zvýšena na maximum. A znova se provádělo ověřování pracovníků SKOKu, avšak bezvýsledně.
„Vstupte!“
„Dobrý den, pane ministře, zde je ta zpráva…“
„SKOK?“
„Ano.“
„Víme něco bližšího?“ zeptal se ministr vnitra pobočníka.
„Mělo by to být někde u nás.“
„Ví se už kde přesně?“
„Neměli moc času, takže…“
„Aha rozumím… Poradíme si jak se dá. Prostuduji si to a teď už běžte. Děkuji.“
Pobočník se otočil na podpatku a zacvakly za ním dveře.
Ministr stiskl tlačítko na pultu…
„Libore, přijďte ke mně,“ zavolal si ministr šéfa bezpečnosti.
„Ano, pane.“
Ministr mezi tím listoval v papírech a četl si danou zprávu.
Libor zaklepal na dveře a opatrně vstoupil.
„Tak jsem zde.“
„Jistě víte proč jste tady.“
„Tuším, jde o SKOK?“
„Ano. Jaké máme možnosti je podpořit?“
„Naše vybavení je sice staré, ale dobré a to nám dává výhodu…“
„Nerozumím.“
„Radiolokátor Tamara je sice už dávno překonaný, ale něco jsme přesto zachytili a čekali na potvrzení.“
„Víte kde je hledat?“
„Podařilo se nám je celkem dobře lokalizovat, ale jelikož jde o město, tak to bude o něco horší.“
„Městská zástavba? No dobře… vytvořte tým a jděte do akce. A pamatujte! Vše běží v režimu naprostého utajení!“
„Ano, pane.“
„Dobrý den, vážení diváci. Dnes si s mými hosty budeme povídat snad o jediném tématu, které teď vládne světem, tedy o kontaktu s mimozemskou civilizací. Mými hosty jsou: profesor Ferel z kanadské univerzity, profesor Ottrek, jež působí v NASA a psycholog Sedrek. Nuže pánové, teď je řada na vás… Pane Ottreku, jak dlouho se zabýváte výzkumem vesmíru?“ zeptala se moderátorka Helena.
„Už je to nějaký ten pátek, tak říkajíc, popravdě více jak třicet let a tohle téma, je tam u nás, na denním pořádku. Sem tam zachytíme nějaký signál, pak ho analyzujeme a posléze zjistíme, že jde jen o tzv. šum nějaké hvězdy.“
„Takže si myslíte, že jde o něco podobného? Tedy fámu?“
„To bych netvrdil. Jelikož jsou informace kusé, tak na tom pravdy asi něco bude, pokud by to byl podvrh, tak nás stále bude někdo zásobovat novými a novými informacemi, což se neděje.“
„Ano, přesně tak,“ podotkl profesor Ferel. “Jsem přesvědčen, že nepřišli se zlými úmysly, proč taky…“
„Jak to tak můžete vědět?“ vmísil se psycholog Sedrek.
„Kdyby přišli, tak už se bude něco dít a zatím je ticho po pěšině. Nejspíš jen výzkumná výprava.“
„No tak pánové… Neskákejte si do řeči, jinak se nikam nedostaneme. Ano, je to téma číslo jedna, ale teď tu jste pro diváky, abyste jim situaci trochu objasnili. Tedy, dle toho co víte… Myslíte tedy pane Ferele, že nám nic nehrozí?“
„Těžko říci. Pokud by byli obezřetní, tak ne.“
„V jakém smyslu?“
„Bakterie a viry… cizorodé zárodky jejich nemocí, které ještě neznáme. Mám za to, že si to naprosto uvědomují. Tak jako bychom si to uvědomili i my.“
„Není to tak náhodou, podle sebe soudím tebe, pane profesore?“ podotkl psycholog.
„Ano, svým způsobem ano, ale na spekulace máme ještě dostatek času…“
„Čas si myslím, je to, co už nemáme,“ ozval se Ottrek.
„Proč myslíte?“ otázala se moderátorka.
„Víte, vyslali jsme poselství míru do vesmíru už před nějakým časem. Pamatujete si jistě na vesmírnou sondu Voyger. Tím jsme dali najevo, že tu jsme. Otázkou je, jaká civilizace tuto zprávu zachytila. A dneska již víme, že jsou tu, jen nevíme kde.“
„Jak to tak s jistotou můžete říci?“ optala se znova moderátorka Helena.
„Já pro to důkazy nemám, ale když to ví i tisk, tak to asi bude pravda.“
„A nejedná se o nějakou blamáž, aby zakryla něco, co může být ještě horší?“
„Nemyslím…“
„Jen si vemte, jak moc po něčem takovém pátráme – tedy po mimozemském životu, a pak se zcela nečekaně objeví, bez nějakého echa?“
„Já vám to tu nevysvětlím, to se budete muset optat jiných lidí, otázkou jen je, zda budou chtít mluvit.“
„A co říkáte na projekt SKOK?“
„V životě jsem o něm neslyšel. Nicméně, jak už název napovídá, tak asi k nějakému skoku došlo. Otázkou je co je to vlastně za zkratku, či jak to máme ten skok chápat. Celé je to zahaleno tajemstvím. Všichni sice o tom mluví, ale nikdo nic neví. Tak kde se tu tak náhle vzalo? Jistě se jedná o tajný vládní projekt a někdo asi nebyl dost opatrný. To se občas stává, když jdete do hospody…“
„Riziko informací i dezinformací je velké, těžko teď budeme odhadovat, co to udělá s lidstvem, zda zmoudří a zamyslí se nad svým počínáním, nebo ne… co si o tom myslíte vy, profesore?“
„Já jsem toho názoru, že už tak jako tak je čas na to, aby se začalo jednat společně, i pár mých kolegů, nicméně žijeme v tržní ekonomice a válkách a to tohle všechno brzdí – veškerý výzkum. Stojí to nemalé peníze a každý na tom chce vydělat, jsou to obří zakázky za miliardy dolarů…“
„Myslíte si, že do toho jsou zapojeny veškeré špičky ve všech státech?“
„To potvrdit nemohu, ale také ne zcela vyvrátit. Otázkou spíše je, proč se o tom dovídáme teď. Je to tak úchvatná novinka, nebo byl učiněn kontakt už kdysi dávno?“
„Pane kolego, víte stejně tak dobře jako já, že většina států na tohle vyhlásila nyní informační embargo a pochybuji, že by se jen tak od stolu někdo rozhodl jej porušit.“
„Ano, to máte pravdu. Je to více než zajímavé… Nikdo nic neví a přitom se na povrch dostávají nové a nové zprávy… či spíše jejich útržky.“
Moderátorka Helen se na chvíli zamyslela a pak se zeptala: „Myslíte, že je to závažný problém?“
„Ano,“ odpověděli oba profesoři téměř současně.
„Pardon, pane kolego…“
„To nic…“
„Problém je v tom úniku informací, je to vážné bezpečnostní riziko. Může se totiž klidně najít nějaký šílenec a pak… Raději nedomýšlet, co by se mohlo stát. A teď nemluvím o životech lidí, co na tom pracují, ale o životech nás všech. Je třeba si uvědomit, že když se sem jiná civilizace dokázala dostat, tak naše zbraně budou pro ně jako špuntovky.“
„S tím s vámi souhlasím, pane kolego.“
Podobné rozhovory, v podobném složení, se teď děly den, co den a nebylo jich zrovna málo. Stanice se předháněly v tom, kdo bude jejich hostem. Zašlo to tak daleko, že se sešla rada OSN, aby o tom rokovala. Vyřešili to nakonec tím způsobem, že naplánovali celosvětové sympozium. Pozvánku dostal každý větší vědec. Akce se připravovala celkem tři měsíce od kontaktu a jejím místem byla Ženeva. Nutno dodat, že ne každý pozvánku přijal, někteří si mysleli, že je to past, jak odepsat inteligenci, protože ve světě se již objevilo plno konspiračních teorií atd. Nebylo tedy jednoduché některé přesvědčit. Akce se samo sebou konala za přísných bezpečnostních opatření. Byly povolány speciální bezpečnostní složky a město bylo na dobu akce hermeticky uzavřené. Kdo neměl propustku, tak nebyl vpuštěn. Běžně se na ulicích prováděly kontroly dokladů, ale většina Ženevanů stejně seděla doma u televize, či rádia a poslouchala zprávy. Kdo by taky chtěl jít ven do toho mumraje?
Komentáře