Víte jak to dělám já?

Dělal jsem to tak u všech svých psů… zavřený dveře od balkonu, jakmile pes uslyší ranu, tak se usměju a řeknu mu.. hele už je tu silvestr, pojď se podívat a vezmu ho do náruče (sám musím být naprosto v klidu!!! – pes to vycítí, že se něčeho bojíte, byť i o něho a bude z toho nervozní), otevřu balkonový dveře a jdu s ním na balkon a co nejvíc se usmívám a mám dobrou náladu… a když je drobet nesvůj tak jen maličko po hlavičce hladím… co je ale důležité mu ukázat, co to je… tzn. nasměrovat tu jeho hlavičku tím směrem, kde to bouchlo a objevily se hvězdičky a třeba i ukázat rukou a říci, hele další petarda, líbí?… neustále s ním mluvit… pak mu totiž dojde, že je to cajk, že se nemá čeho bát, protože se nebojíte ani vy a za chvilku si vleze na pelech a usne, páč ho to přestane bavit … svoji bývalou fenku Kelly jsem vycvičil na tohle tak dokonale, že chtěla do okna na parapet a dívat se jak to práská… a není to vůbec o tom, že by se toho bála naopak… následně jsem s ní byl i na velkých ohňostrojích a naprosto v klidu a bez kňučení… :))) vyloženě si to užívala… teď budeme s naším Edou slavit druhýho silvestra, první se jen koukl na 2min. (je třeba aby výbuchy viděl a dokázal si to spojit) a pak už tomu nevěnoval pozornost a další 2hod. byl zcela v klidu na pelechu, který má mimochodem u balkonových dveří a chrněl… p.s. bydlíme v centru…

Co se bouchání týče, záleží člověk od člověka a zvíře od zvířete… mě může v noci bouchnout petarda u postele a nic to se mnou neudělá, neleknu se, jsem vytrénovanej (léta učení sebeovládání) a stejně je to s mým psem, pokud vidí, že já jsem v klidu, tak on je taky v klidu… nicméně u většiny zvířat, tak jako u člověka je to podmíněný reflex, protože když je nějaká velká rána, tak mozek dá tělu pokyn všechno uvést do pohotovosti, protože tyto rány způsobuje většinou blesk s následkem padajícího stromu, nebo sesunutí skály ap. vemte si, jak dlouho tu jako organismy žijeme a toto vše máme v genech po celé generace… je těžké se přeučit a se zvířaty je to stejné… lovečtí psi jsou na to o poznání lépe a labradoři (flegmouši) také. Nelze naučit divoká zvířata v přírodě, protože je to jejich způsob přežití, ale ve městě u psa s přehledem.

Takže jak vidíte je to hodně o tom se naučit se důvěřovat v sebe sama a tuto důvěru následně přenést i na zvíře. A v tom je ten celý vtip. Když bude vidět, že jste v klidu, tak bude taky v klidu. Jakýkoli stres (váš) vycítí na sto honů, i to že vy sami jste nesví. Sami se musíte obrnit a tím obrníte i psa.

Chce to hlavně pohodovýho páníčka… pes musí vědět, že když vo něco jde, že má v tobě, člověče, zastání a naopak jej pak projeví i u tebe, když bude něco s tebou. 🙂

p.s. třeba můj druhý pes, fenka Kelly, se bála starejch lidí s hůlkama (asi ji bili) a taky malejch dětí (měla kýlu).. trvalo mi cca 3 roky, než se spravila :))) Je to vždy běh na dlouhou trať…