Všichni jsme jedno… jedna duše roztříštěná do tisíce kousků a postupně se dává dohromady… nebo něco podobného, význam je v tomto případě nedůležitý, pokud člověk chápe…
Naše cesta není lepší – je jiná…
K tomu chci říci, že je třeba zamyslet se nad tím, kdo jsme, co jsme, kam kráčíme… povětšinou nejdeme s davem, ale proti proudu… to nám skýtá nejednu bláznivou situaci, kdy si o nás lidi něco myslí, či si ťukají na čelo… máme tu moc být jako buldozer proti davu, když si to uvědomíme a najdeme tu sílu v sobě… buldozer taky nikdo jen tak neobrátí a pak .. jede si vlastní cestou a je mu všechno jedno a vše před ním padá (na kolena – to mě jen tak napadlo).
Je třeba si uvědomit svoji individualitu a jít svojí cestou ať si každý říká co chce. Nenechat se odradit. Jít i proti proudu, když je třeba a být lídrem, když jdeme čirou náhodou s davem a ukázat mu možnou cestu.
Lidé se neradi rozhodují, raději nechávají rozhodovat za sebe jiné… a pak nadávají.. klasický kolotoč… Místo toho, aby situaci vzali do vlastních rukou a jednali , tak jen lenoší u TV a jsou masírováni seriály a nechutnými zprávami…
Chtěl jsem tím jen říct, že naše cesta by měla být jako cesta poutníka, či světlonoše… vytyčit si cestu, po té jít, sem tam se zastavit na slovíčko, či se pokochat krásami přírody a především kolem sebe šířit světlo… co si pod pojmem světlo představíte, je každého věc, ale co je důležité, aby toto světlo pramenilo z nás a tedy nebyl nikde stín… a když už se nám stane, že ten stín vrhneme a někdo nás na to upozorní, tak se zastavit, zamyslet se, zhodnotit a když tak poopravit naše jednání…
Ano, je to jiná cesta, po většinou trnitá, někdy málo laskavá a někdy až k uzoufání, ale to se jen zdá na první pohled, když si totiž na té cestě budeme všímat všech maličkostí, které nám dělají radost, budeme pomáhat tam, kde je třeba, či kde jsme o to požádáni, tak se nám bude dařit lépe a budeme mít radost ze života, i když budeme mít trampoty.
A o tom to je… ŽÍT… ne přežívat…
Komentáře