Ještě před Přístavním městem byla taková malá osada s obchůdkem. Agátka se v ní zastavila. A zašla do obchodu, zda tam není něco, co by ještě potřebovala a také proto, že chtěla prodat ten svůj původní štít a poohlédnout se po svém meči…
„Dobré odpoledne,“ pozdravila Agátka, když vešla do obchodu.
„Dobré, dobré, co to bude? Máme všeho dostatek, jen se porozhlídněte,“ vyzýval kupec Agátku.
„Zaprvé chci prodat tento štít,“ a ukázala jej kupci.
„Hm, hm, hm, vypadá dobře, kde jsi k němu přišla?“
„Jsem Sestra meče, tento pochází od nás.“
„Á, slyšel jsem, že máte kvalitní výzbroj, ale ještě jsem se s žádnou nesetkal.“
„To víte, jsem spíše stráží u šlechticů a panovníků.“
„Ano, to vím, prý jste v boji nejlepší,“ opáčil zavalitý muž za pultem.
„Popravdě, nás muži nemají moc rádi.“
„Jak se to vezme, jste dobré, ale na druhou stranu, to naše ego, však to jistě znáš… Ukaž podívám se na ten štít zblízka.“
Agátka podala štít muži a zatím si prohlížela obchod…
„Hm, hm, hm, dobrý úchyt nezničený, na štítu pomalu ani šrám, kolik za něj chceš?“
„Támhle ten meč…“
„Ten je ale dražší… teď tak přemýšlím, ty žádný nemáš?!?“
„Byla jsem v noci přepadena bandou lapků a vzali mi ho.“
„To je nadělení,“ ustaraně na to muž.
„Ano, je, ale co se dá dělat. Tak co, prodáte mi ho? Doplatím zbytek.“
„Dobře tedy a ještě něco?“
„Nějakou ochranu proti elfím kouzlům…“
„Ty nemáš drahokam?“
„Bohužel ne, byl zakován právě do toho meče.“
„Už tomu rozumím, byl to tedy magický meč!“
„Ano,“ smutně na to Agátka.
„Tak o to je to větší ztráta, ale abys neřekla, že nejsem dobrák, tak ti přidám k tomu tady tento magický prsten. Je to památka na jednu kouzelnici od nás. Nikomu z nás se nehodí a jen tu leží, tak ať má využití, my ovládat magii neumíme,“ pronesl zkroušeně muž, „jsme závislí na ostatních.“
„Děkuji mnohokrát a kolik jsem tedy dlužná?“
„Čtyři stříbrňáky a pak tu mám jeden dopis pro přítele Serba v Přístavním městě. Když ho doručíš, tak jsme srovnaní. Souhlasíš?“
„To se mi jeví jako dobrý obchod.“
„Takže domluveno, tu je,“ a podal ruličku papíru s pečetí Agátce. Ta si jej dala ihned do mošny, aby ho neztratila a dívala se po obchodě dál.
„Víte co, dejte mi ještě několik kusů potek.“
„To bude drahé, máš vůbec dost peněz?“
„Stačí hrst.“
„Za zlaťák jsou tvoje.“
„Tu je a moc děkuji.“
„Není zač a pozdravuj mého přítele.“
„Budu, na shledanou.“
Když vyšla ven, uviděla, jak kolem jejího koně stojí děti a hladí si ho. Jedno mu dávalo zrovna jablko – což pro jejího koně byla pochoutka.
„Ty jsi bojovnice?“ optala se holčička, která stála Agátce nejblíže a jako první si jí všimla.
„Ano i ne.“ stroze na to Agátka.
„Vypadáš legračně,“ řekla další.
„Můžeš nás na chvíli povozit?“ žadonil chlapeček, který hladil krásně spletenou hřívu grošáka.
„Dobře, ale jen chvíli, pak už musím do města…“ a vysadila chlapce i obě holčičky do sedla. Ale aby to nebylo jen marné vození do kolečka, tak si to namířila směrem k městu, děcka se pak vrátí zpět, říkala si v duchu pro sebe. Což se také stalo. Ještě se pak s ní rozloučili. Agátka poté vysedla do sedla a mírným poklusem mířila k Přístavnímu městu…
Komentáře