Pomalu, po krůčkách, zvládáme život a jeho nástrahy a neuvědomujeme si, že umíráme a to od samého začátku. Až je naše duše u konce, teprve pak si uvědomujeme, že jsme nečelili životu, ale smrti. Tváří v tvář tomuto faktu buď bojujeme prohraný boj, nebo se naopak vzdáváme vyšší moci. Ona domněnka, že je něco nad námi, nám dodává sílu čelit naprostému rozkladu duše, tedy čisté smrti. Je zajímavé, že tohle si člověk uvědomuje jen pár okamžiků před „zánikem“. Ale je to skutečný zánik, nebo ne? Co je za hranicí našeho chápání a vnímání? Je zánik pouze přerodem, novým životem někde jinde, nějak jinak, nebo skutečně dojde k rozkladu všeho a to včetně naší duše a nezbyde vůbec nic?
Komentáře