Není důležité, zda je něco možné, či nikoli, důležité je to, zda jsme připraveni s tím žít.

Maličko tu větu rozeberu, když mi to dnes tak píše.

Připraveni na nečekané (víceméně to zastupuje možnost i nemožnost, protože nevíme, co bude)? no dá se, spíš se tam hodí „ochotni…“ na druhou stranu se říká, že když je žák připraven, učitel se dostaví… tedy i situace, která nás má prověřit, zda jsme už dané učivo zvládli… takže je to vlastně taková polemika nad jedním, nebo druhým.

Na některé situace se připravit nedá, teřba na synchronicity, nebo ne tak zcela… když vezmu názornou ukázku z života, tak čím více se člověk houpe na houpačce, tím je větší šance že vypadne, kdežto když se bude jen maličko pohupovat tak je tato šance skoro mizivá… v tomto to platí úplně stejně… pokud milujeme život tak, že lítáme nahoru a dolů v rychlých sledech, tak nás může něco dosti tvrdě přibrzdit, kdežto, když se pohupujeme, tak o nic nejde téměř, dokážeme se na danou situaci lépe připravit, protože na to máme klid a vidíme, jak se blíží… náraz je tedy o hodně menší… a možnosti nemožnosti? realita je dost relativní, na aby to byla pravda, že žijeme… důkaz o své ne/existenci podat ve své podstatě nelze, protože nemáme vnější měřítko… klidně můžeme být jako v metrixu a klidně ne… já třeba mám sny, které se po čase mění v realitu a když se mi zdají, tak si říká, kurnik, co je to zase za maglajs… takže kde je vlastně realita? v 3-8 let starém snu, který mi teď vyvstává před očima, nebo teď? (nemám na mysli zrovna naši situaci tady, je to bráno obecně – říkám tomu snové deja-vu).

Ještě to doplním, žijeme v neustálé minulosti, protože to co vidíme a slyšíme i vnímáme, že se děje se odehrálo už dávno předtím, než to naše smysly dokázaly zachytit a předat mozku a jeho rekce na to je už dávno po tom, co realita byla realitou… neexistuje tedy přítomnost ani budoucnost, jen minulost, ale na druhou stranu, vše co se oddehrálo v minulosti vede k logickým krokům v přítomnosti a přítomností si tvoříme budoucnost… toš tak nějak.

Proto lze mít sny o budoucnosti, protože ta prvotní akce,která narušila nečinnou realitu, už nastala a budoucnost je jen jejím logickým vyústěním – je to prach obyčejný zákon akce a reakce, ale to chce málo kdo slyšet, tedy to, že nic nelze změnit, ač se nám zdá, že měníme neustále všechno… a současně lze změnit naprosto vše a totálně to celé překopat… je to chaos v řádu a řád v chaosu… záleží z jakého úhlu a z jaké stany a jak moc daleko/blízko se na to díváme… jakousi pomyslnou výhrou v tomto je udržet rovnovážný stav pokud možno s co nejmenšími výkyvy oné „houpačky“, která nás takto houpe, jak se na svět díváme.