Za okny zlátlo listí a už začalo opadávat… byl podzim…
Najednou se zvedl velký vítr a z nebe začaly padat drobunké kapičky vody. Nejdříve lehce, ale pak se vše změnilo ve slejvák… z blízkého potůčku se stala řeka a podemílala stromy podél sebe… došlo to tak daleko, že jsem viděl, jak postupně zaplavuje silnici a nenápadně kousek po kousku se hrnula voda i k nám do baráku… na plnění pytlů už bylo pozdě a tak jsem se modlili, aby nást to nevytopilo… jen v rychlosti jsme vyklidili sklep, co to šlo a nanosili vše do prvního patra…
Voda však byla neúprosná, prvně vnikla do sklepa a stoupala stále výš a výš… hasiči a vojáci nevěděli, kde jim hlava stojí, jezdili na lodičkách mezi baráky a sváželi lidi do bezpečných míst… jediný kněz naší obce nechtěl opustit věž kostela, že prý ho Bůh zachrání, jaká však byla jeho mýlka, když utonul…
V nebi se pak ptal Boha, proč ho nezachránil, když se k němu tak urputně modlil a Bůh mu odpověděl: poslal jsem ti souseda na pomoc, odmítl jsi ho, poslal jsem ti loďku s hasiči, též jsi je odmítl, nakonec jsme ti poslal ještě vrtulník se záchranáři, ale ty ne, furt sis mlel, že tě zachráním, já chtěl, ale co jsem mohl dělat, když ses zachránit nechtěls? Měl jsi tři šance se z té lapálie dostat, ale ty né… No tak tady to máš a věz, že Bůh je vidět všude, v každém člověku, protože je stvořen jeho rukou… Ty bys to měl vědět nejlépe…
Je to jako s tou pohromou, která postihla tvoji vesnici… proč myslíš, že se vylil potok? Proč bylo vše smeteno, jako při povodni světa? Zapřemýšlej, můj milý, vše se děje tak jak má a dle toho, jak lidé jednají, jak jsou na sebe milí, či naopak nevrlí… tak jako ona bouře přišla, tak odešla, to co po ní zbylo bude základem pro nové životy, pro lepší životy, vyváženější, vždyť nebýt toho, tak se neprojeví lidská solidárnost, nenavážou se přátelství atd. Vem si, co vlastně zničila ona voda, jen to hmotné, naopak to nehmotné zvýraznila. Vem si z tohho příklad až o tom budeš kázat v kostele a teď hybaj dolů… už je na čase, aby ses probral z mrákot…
A tak se stalo, že kněze nakonec oživili a ten měl o čem přemýšlet… pohroma? Nikoli, zázrak se stal a nejen jemu, ale v celé vesnici… najednou na sebe byli všichni milí – dříve tomu tak nebývalo… tady na tom příkladu je krásně vidět, jak jsou cesty osudu nevyzpytatelné 
Komentáře