Chci teď maličko odbočit od tématu psaní, i když vlastně ne… Ale možná se podivujete tomu obrázku v záhlaví, proč zrovna tento… Důvod je prostý. Tak jako hvězda (Slunce) vychází nad planetou (zemí), tak i šuplíkovka v(y)chází do světa. Tedy má tu možnost. Je sice pravda, že většina šuplíkovek než vyjdou, dozná povětšinou hodně změn, ale jsou i takové, které stačí jen drobně učesat a už se mohou publikovat, pokud tedy autor chce. Sem tam si prostě říkáme, asi všichni, že to, co jsme kdysi dávno napsali, je dětinské, či jakkoli, jak to jen říci, no prostě ovlivněné nevyzrálým myšlením a špatnou slovní zásobou atd. Ale na druhou stranu jsou to vlastně nejlepší texty… Proč? Protože tehdy jsme snili mnohem více než dnes, jen jsme to neuměli popsat. Naše myšlení nebylo ještě zformováno do krychličky. Ano, taková díla má snad každý a povětšinou je chrání jako oko v hlavě – tedy ne před zničením, ale před nahlédnutím – je to jakýsi vnitřní boj v tom smyslu, co by na to asi tak řeklo okolí, či ne, to nemůže jít ven, zkazil/a bych si reputaci. 
Ale na druhou stranu je to jakási měrka a důkaz toho, že se s psaním (potažmo i s dobou) nějak vyvíjíme, pokračujeme a nestagnujeme na místě. Zkuse si teď vzít do ruky nějakou šuplíkovku a vžijte se do toho věku, kdy byla napsána, do těch tzv. telecích let. Máte? Super! A teĎ si zkuste, dle toho, co jste napsali, představit si ten konkrétní příběh, či jen jednu scénu z něj… a zamyslete se nad tím, proč jste to napsali právě takto. Co, nebo kdo vás natolik ovlivnil, že jste museli svoje myšlenky hodit tzv. na papír. Odkud se ta múza ve vás vzala, co bylo její příčinou? 
U mě to byl rozchod s partnerkou – ne, nebyl jsem v pejru, ale dalo mi to sílu psát láskyplné básně (prostě jsem se z toho snažil tzv. vypsat, ale ne účelově)… oproti tomu, když jsem byl spokojený ve vztahu, tak mě jakoby nic nenapadlo, nebo jen velmi zřídka… Dost mi to připomíná starý dobrý český film: Jen ho nechte, ať se bojí! (doporučuju shlédnout, fakt stojí za to).
Komentáře