Bylo mi patnáct let, když se mi to začalo dít. První z těchto snů byl tak děsivý, že jsem nemohl strachy ani křičet. Šli na mě s noži a nebylo už kam prchnout. Je to asi takový pocit, jako když zvíře strne, aby jeho smrt byla rychlá. Pohnout jsem se nemohl, i dech se mi zastavil, jen srdce bušilo o závod, jak smyslů zbavené.
Ostatní sny, které se mi zdály, byly dosti podobné, ne-li stejné. Někdo mě honil a chtěl zabít. Já utíkal, skrýval se, ale vždy mě našli. Naštěstí, nebo snad naneštěstí mě nikdo nezabil a já tyto sny prožíval stále dokola a znova a znova. Budil jsem se celý propocený s jazykem na vestě, tak říkajíc. Trvalo dost dlouhou dobu, než jsem se jakž takž dostal do normálu. Ve škole jsem se pak špatně soustředil a díky tomu měl špatné známky. Učení mi sice šlo, ale stále neodbytněji se mi v hlavě honil vždy ten poslední sen, což vždy zapříčinilo to, že jsem byl téměř mimo realitu. Nechával jsem si to pro sebe. Snad v té době vyhledat pomoc psychologa, tak nenastaly další věci, ale kdo ví. Trvalo to dlouho, až do mých devatenácti let. Ale pak se stalo něco, co zcela změnilo můj pohled na svět, ve kterém jsem žil a spolurčilo budoucí běh událostí, jež měly nastat.
Naše rodina byla věřící a od mala mě rodiče vodili do kostela. Postupně jsem se seznamoval s Biblí a rád poslouchal kázání. Což mě však nebavilo byla liturgie, tedy chvalozpěvy, přesněji řečeno tématické písničky a vždy k tomu nějaký úryvek z Bible. Ale postupem času jsem se obrnil a následně to trpěl jen proto, abych si mohl po bohoslužbách zahrát na kůru na varhany. Ano, hudba, to bylo moje. Posléze, až jsem vyrostl a snažil se řídit dle těch pravidel a učení, které mi církev i rodiče vštěpovali, jsem zjistil, že lidé v kostele se jen přetvařují. Jdou do kostela, tam se pomodlí a hurá zase dělat a páchat nepravosti, pokrytci, říkal jsem si. A tak jsem se jednoho dne vzepřel a to jak církvi, tak i rodině a stala se ze mě černá ovce. Odsuzovaná, ale s vlastním poznatkem, že drtivá věřících jsou vlastně pokrytci a lháři. A s tímto poznatkem jsem pak nastoupil na technickou střední školu, kde jsem se setkal i s jinými vírami. Postupně jsem si je jednu podruhé prošel, co se mi líbilo, to jsem použil a co ne to zahodil. V podstatě jsem šel cestou shody. Tam, kde se jednotlivá učení shodovala, tak jsem to vzal na zřetel a tam, kde se rozcházela jsem danou věc „zahodil“. Nepřijmul jsem dogmata věřících, ale snažil se v tom najít pevný základ, na kterém jsem si měl posléze vybudovat svůj dům, tak jak je psáno v Bibli: „Postav si dům na skále a nic tě nepřekvapí,“ nebo něco v tom smyslu a že dům na písku prostě nevydrží, ale to už jsem odbočil. Našel jsem si tedy svůj pevný základ, který se mi měl brzy potvrdit, co potvrdit, měl jsem jej prožít tak, jako žádný jiný člověk mého věku.
Byly Vánoce a já jsem jako každý rok poslouchal všechny svoje gramofonové desky. Měl jsem jich jen pár, ale o to jsem jich vážil víc. Byl to pro mě takový rituál. Tehdy jsem měl již svoji vlastní teorii o Bohu, vlastně Universu a o tom, jak to asi chodí, ale na pravé zjištění podstaty věci jsem měl přijít záhy. Jak jsem tak ty desky poslouchal, tak jsem se najednou zarazil. Důvodem byla jiná slova v písničce. Nápěv měla písnička stejný, jen ta slova. Tu se ve mě rozezvučely mamutí zvony… POZOR! NĚCO JE ŠPATNĚ… a to tak silně, že jsem si tu písničku neustále pouštěl dokola a snažil se rozpomenout na ta původní slova, avšak marně. Slova byla nová a já ta stará v tom návalu vzrušení náhle zapomněl. Jako by se z mé hlavy dočista vytratila, či spíše, jako by tam ani nebyla.
„Co už,“ řekl jsem si nakonec pro sebe, tak to byl asi nějaký blud a něco se mi jen zdálo a s touto myšlenkou jsem si odžil nějak den a pak šel spát.
Sen byl opět klasický, zase mě honili, ale najednou se sen změnil a já se viděl kdesi v poušti se skupinou poutníků, kteří se na chvíli zastavili o oázy…
Komentáře