Seděli jsme už v hostinci, před sebou korbely s pivem, a já si říkal, jak mi najednou ta moje Matička Země chybí. Přemýšlel jsem, co dělají asi lidé tam. Esata to vytušila, naklonila se ke mě a skoro neznatelně, jen aby to slyšely mé mladé uši, mi zašeptala: „Vrátíš se, neboj, ale až nastane vhodný čas.“
Ta slova mnou zalomcovala, skorem jsem vykřikl tak, že se i od druhého stolu otočili: „To není jiné cesty zpět?“
„Vesměs ne, je třeba si to tu odžít…“ a víc už jsem neslyšel. Probudil jsem se zpocený z tohoto snu, uprostřed noci. Koukl jsem se na digitální budík a tam bylo dva nula dva. Tehdy jsem si uvědomil, jak moc jsem na všem okolo závislý, na rodině, na všech věcech, co jsem měl a že je vše tak pomíjivé. Jak razantně se tohle může všechno změnit! Vždyť nemusím mít ani jedno z toho! A co jsem vlastně já? … nic… nic v toku času. A opět na mě padla únava a já usnul.
Probudil jsem se zase v tom hostinci, kde jsem byl předtím a ani mi to nepřišlo divné. Vážně ne.
Esata mě nechala napít, načež se rozvykládala: „Byl jsi zase doma, že?“
„Ano,“ uvědomoval jsem si, že sním, ale je to sen, či skutečnost?! Znova jsem se napil a začal rovíjet své úvahy nahlas: „Pochopil jsem, že jsem vlastně ničím. Že můj život vlastně nemá žádný vyšší smysl a že to jediné, co je důležité je má rodina a moji nejbližší.“
„A víc jsi nepoznal?“
„Neměl jsem ani čas víc přemýšlet, protože jsem byl vtažen zase sem…“
„Vím… ale přeci jen bys měl něco vědět. Jak jsi byl duchem mimo, tak jsi nám tu vykládal o své ženě, že ji bezmezně miluješ a jak jste šťastní, ač skorem živoříte.“
„Cože jsem?“ a vyprskl jsem zrovna upitého piva, „žádnou ženu nemám!“
„Opravdu jsi to říkal. A víš ty co, ani se ti nedivím, že tě to táhne domů. Nicméně zde teď budeš pobývat častěji, víc než si dokážeš vůbec představit. Víc času, než tam u tebe doma.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Čas zde plyne jinak, ale to poznáš. Hodiny a dny zde znamenají velmi dlouhý čas, oproti tomu, jak čas ubíhá u tebe, tam je to jen malá chvilka, ale zde je to jiné, mnohem delší…“
„Víš co mě zajímá? Jak jsem mohl vyprávět o rodině, když jsem tu nebyl a navíc takové blbosti, že mám ženu a tak?“
„Byl jsi v takzvaném vytržení mysli. Jistě to znáš z domova.“
„To opravdu neznám, jsem obyčejný člověk a to tu se mi děje poprvé, ostatně teprve chodím do školy a učím se…“
„Ano, ale kdysi dávno, ještě na základní škole, jsi snil o jiném světu, není-liž pravda?!“
„To ano, odkud to víš?“
„Vyprávěl jsi nám o tom.“
„Jakže?“ nevycházel jsem z údivu.
„V tom vytržení mysli.“
Začínal jsem si myslet, že jsme se zbláznil. Tady a doma zároveň… pěkná schíza… ráno budu muset za psychoušem… tohle už není normální!
„Netřeba chodit k lékaři, ostatně, on by to nepochopil!“
„Jak víš, že…“
„Sám jsi mě nechal nahlédnout do svých myšlenek,“ vysvětlovala Esata, která se teď na mě dlouze podívala. Cítil jsem jak mě její pohled uvnitř spaluje, ale nebyl to nepříjemný žár. Spíš to bylo… to se nedá popsat, jako by hleděla až na dno mé duše, či mé vlastní podstaty.
„Kdy? Nic takového jsem ti nepovolil, a pak, jak je to možné?“ byl jsem vzteky bez sebe. A Ač se mi Esata od začátku moc líbila, tohle bylo drobet unfér vůči mě.
„Telepatie, ale nad jiné úrovni, než si dokážeš představit. Ne mozkem, ale srdcem. Znám tvé úmysly, i to, že se ti líbím, ale na vše je času dost, prvně se tu musíš naučit žit. Každý ti může dát něco ze svého, co tě obohatí. Uč se, budeš to následně potřebovat.“
„Jak víš, co budu potřebovat?“
„Tak je to u každého, kdo tu chce pobývat.“
„Ale já nechci, já chci ke své rodině!“
„I na to časem dojde, avšak…“
„Co?“
„Na to je čas. Netlač na pilu, Vše se dovíš,“ Esata se napila z korbelu a pokračovala: „I ty se tu naučíš pohlédnout do mysli druhých, pokud si získáš jejich důvěru.“
„Já si tedy získal tvoji, že si můžeš číst, co si myslím?“
„Ano, tak nějak…“
„To jsem se toho zase dozvěděl,“ byl jsem netrpělivý a v hlavě mi to vřelo.
„Zklidni se. Netřeba chtít všechno hned. Je to jak s prací. Napřed se musíš naučit základy, než se z tebe stane mistr.“
„Dobrá, a kde mám tedy začít?“ nedalo mi.
„Třeba u toho, že oddělíš svůj svět a tento od sebe.“
„To bude hodně těžké… má rodina… pochybuji, že zapomenu…“
„To po tobě nikdo nežádá, jen je třeba vnímat rozdíly,“ vysvětlovala Esata.
„Dobrá, budu se snažit,“ ale stále jsem nechápal ani slovo, co mi chce říci.
„Už tu totiž budeš navždy, pokud tvé myšlenky zůstanou čisté,“ řekla něžně Esata.
Zaskočilo mi v krku, až jsem se rozkašlal… Navždy… už… nikdy… moje Země… Bože…
„Klid hochu, Esata je dobrá učitelka. Chápe víc, než my všichni dohromady. Kdysi nám i vládla, ale teď je zase na cestě poutníka,“ podotkl Rido.
„Tak z toho jsem zmaten ještě víc. Jak se někdo může vzdát toho všeho?“
„Bylo to na mě už moc. Předala jsem svůj úřad a šla další cestou dál,“ a na to Esata vyprázdnila jedním hltem celý korbel.
„To je vskutku zajímavé Esato. To ti toho nebylo líto?“
„Čeho? Těch starostí, aby vše klapalo jak má? Ani ne. Vyzkoušela jsem si to a zjistila, že to není nic pro mě. Ale ty bys tam mohl být, jakmile dozraje čas.“
„Já a vládcem? Vždyť o tomto světě nevím zhola nic,“ zapochyboval jsem najednou o sobě.
„Zanech pochybností. Každý si odzkouší vše, a co mu padne, u toho zůstane. Nepředháníme se tu. Nemáme k nikomu zášť. Jen nedůvěru k cizincům, jako jsi byl ty.“
„Tak vidíš, jak by mohl cizinec, jako já, vládnout? To by tu jistě všichni poznali.“
„Ano i ne… naše země potřebuje změnu a někoho kdo se vyzná, kdo zná oba světy…“
„A ty si Esato myslíš, že já mám být ten pravý?“
„Proč asi myslíš, že jsme tě vzali mezi sebe? Jsi jiný, než ostatní. Pln porozumění, lásky k rodině, i všem tvorům. Jen si vzpomeň na svoji fenku, kolik jsi jí dal lásky.“
„Pravda, ale…“
„Žádné ale, budeš se učit, co to půjde. Vnímej odlišnosti, zajímavosti a tak. Povedou tě na tvé cestě… Vidíš tam u toho zadního stolu toho muže s červenou kápí?“
„Ano, vidím.“
„To je mistr kouzel… Běž a zeptej se ho, zda-li by ses od něj mohl něco naučit,“ ukázala Esata na stůl, kde seděl mág.
„To jako jen tak?“
„Ano, tak už běž!“ pobízel mě tentokrát vlídně Rido.
Neochotně jsem vstal, ale najednou se mi podlomila kolena a já cítil, jak se sunu k zemi… dopad jsem už nezaznamenal.
„Píp, píp, píp…“
Zaklapl jsem budík. „To byl zase sen,“ řekl jsem si tak polohlasně pro sebe. Navlékl jsem se do kalhot, hodil na sebe triko a šel do koupelny. Tam jsem se opláchl a zamířil do kuchyně. Tam už mě čekala máti s uvařeným čajem.
„Dobré ráno, ospalče!“ přivítala mě.
„Uááá, dobré…“ a hned jsem zamířil ke stolu, abych se napil. „Horký, ale dá se.“ Měl jsem trubky z azbestu, tak říkajíc.
„Dáš si sýr?“
„Když budeš tak hodná,“ ospale jsem odpovídal.
„Vypadáš dneska nějaký nesvůj, zdálo se ti něco?“ máti si dělala starosti, jako vždy. Celý její život byl o starostech. Neměla to jednoduché, rozvedla se, do toho jsem se jí narodil já, jako vzpomínka na muže, kterého kdysi milovala a žila s ním čtyři roky a pak šlus…
„Jen taková podivnost,“ opáčil jsme ospale.
„Tak povídej,“ vyzvídala máma. Byla neustále zvědavá a dnes jako by cosi tušila, ale já zarytě mlčel a jen se dlouze napil, na znamení, že se o tom teď nechci bavit.
„To nestojí za řeč,“ snažil jsem se vyhnout odpovědi. Ostatně, co taky odpovědět?
„Dobrá nechám tě být…“ vida, že se mnou na toto téma nebude řeč. „Svačinu máš nachystanou,“ a podala mi termosku s čajem a svačinu do školy.
„Díky, jsi moc hodná.“ Najednou jsem si uvědomil, co pro mě vlastně dělá a přitom vůbec nemusí.
„Do kolika dneska máš?“ vyzvídala stále a dokolečka dokola. Postupem času jsem se s tím smířil, ale teprve teď jsem začínal chápat proč. A tu mě popadla myšlenka, co když taky ví o tom světě jinde v jiné dimenzi, ale hned jsem ji zaplašil. Jak by mohla vědět… a pak teď nemám čas, hodiny utíkají a ráno je samý spěch.
„Do tří, ale chceme jít ještě s klukama ven.“
„Nezapomeň, že za chvíli budou zkoušky! Měl by ses učit!“
No jo, už je to tu zase, zas ty její starosti, zda udělám školu, nebo ne. Nic jiného ji nezajímalo, tedy asi ne, ale… no, vždy mi říkala, abych se dobře učil, učila se i několikrát se mnou a ne málo, když jsem byl malý a já měl plány, jak budu létat v raketě na Mars a přepravovat lidi tam a zpět.
„To až tak nehoří, dám to levou zadní,“ naparoval jsem se.
„Skutečně?“ a mamka se na mě podívala pátravým pohledem.
„Jen ta čeština…“
„Právě!“ a na poslední slabiku dala důraz.
„Hele, jeden den to snad vydrží, pak se už budu učit furt, slibuji,“ přerušovaně jsem odpovídal, jak jsem měl plnou pusu jídla.
„Dobře, tak pro tentokrát…“
Mamka mě už nechala v klidu dojíst a pak mi při odchodu do školy dala pusu na čelo. Musela si stoupnout na špičky a já se sehnout, jak byla malinká a já vysoký.
„Zatím a dávej na sebe pozor,“ starostlivě mi povídala, jako vždycky při odchodu.
„Čau!“ a zabouchl jsem dveře… Uff, tohle mám za sebou. Teď jen nevyjít z normálu.
Cestou do školy jsem přemýšlel o tom snu, který se mi zdál. Takže jsem si nechal ujet autobus a přišel pozdě na hodinu. Vymluvil jsem se učiteli, že indiáni vytrhali koleje a já musel jít pěšky. Načež třída vybuchla smíchy i s učitelem, který povětšinou nebyl srandičkám nakloněn, ale tentokrát to uznal.
„Líbíla se mi tvoje výmluva… naštěstí je to jen pár minut a teď do lavice a klid prosím!“
„Děkuji, pane učiteli,“ posadil jsem se a začal opisovat cosi z tabule. Pokračoval výklad o existenci hmoty prostoru… Bylo to sice zajímavé, ale já se opět ponořil do svých myšlenek. Nemohl jsem zapomenout na ten se a hloubal jsme o něm a hloubal. Je to realita, nebo ne? Nebo, že by?
Z myšlenek mě vytrhl spolužák, který mi notně třesl pravicí: „Petře, Petře, vzbuď se!!!“
„Á… tady zase někdo neposlouchá, co já říkám… že ano, Halouzka!“ a profesor po mě hodil křídou… přesný zásah. Odrazila se od mého čela. Probral jsem se z přemýšlení, jako by do mě vjel blesk.
„Ano? No, já… víte…“ blekotal jsem.
„Oči pro učivo ne, tak pojďte k tabuli a nakreslete nám… most… něco… tomu… řeknětě,“ slova jsem slyšel jako z dálky. Ale jen, co jsem se zvedl z lavice, tak se mi podlomila kolena. Následovala dlouhá cesta. Kolem mě bylo bílé světlo, zářící, ale přitom pro oči příjemné. Nikoho jsem neviděl, jen jsem šel tím tunelem k tomu nejvíce zářivějšímu místu. Kam asi vede? A kde to jsem? Najednou se všechno nějak zamlžilo a já se opět probudil v tom jiném světě. Esata a Rod se nade mnou skláněli…
Komentáře