Chvíli jsem se tak rozhlížel po oáze a tu ke mně došel jeden z těch poutníků a pravil: „Chlapče, ty jsi odjinud, že ano?!“
„Ano, jsem evropan a vůbec nevím jak jsem se tu ocitl…“ a po chvilce jsem si uvědomil, že sním. Ano. Byl jsem ve snu a uvědomoval jsem si to, takže toto je asi lucidní sen, dle toho, co jsem se dočetl, ale nebyla to pravda, což jsem se posléze měl dozvědět. „Už to mám… já sním a vy jste jen výplod mé fantazie.“
„Omyl, chlapče. Jsem tak reálný jako ty. Ale ty pocházíš z jiné dimenze… Toto není sen, ale naše realita. Ty ses sem sice dostal pomocí snu, ale sen to není. Taky to cítíš, že ano?“
Nevěřil jsem vlastním uším, a i když mi to onen poutník zopakoval, tak jsem nevěřil. Jak by to bylo možné? Jak se může člověk dostat někam jinam když je ve snu? Jak tedy odpovědět?
„Tak jsi odjinud, nebo nejsi?“ dotíral chlapík. Bylo vidět, že je nervózní.
Chvíli jsem dumal, co říct, ale nakonec jsem to vyřešil šalamounsky. „Když jste poznal, že jsem odjinud, tak proč se ptáte?“
„Hlavně proto, že podobných jako ty tu jsou tisíce a válčí s námi.“
„Proč to?“
„Za jejich boha, snaží se nám vnutit jejich víru…“
„To není můj případ, já vás do ničeho nenutím a nutit ani nebudu.“
„Vážně?“
„Ano.“
„Dobrá tedy, ale co tě tedy sem přivedlo?“ optal se zase. Tak jsem muži řekl, co se mi stalo s tím gramofonem a písničkou. Pravda, gramofon neznal, ale dokázal to jakž takž pochopit, načež povídá: „Jsou věci mezi nebem a zemí a nám není příslušné pátrat, proč se tak děje. Děje se to, to víme i my, ale k čemu a proč je záležitostí každého z nás. Tedy pokud na to za život dojdeme. A ty, hochu, jsi moc otevřený. Více zvažuj, co komu povíš, obzvláště zde… v těchto končinách…“
„Měl jsem pocit, že byste to měl slyšet, jako byste byl můj příbuzný.“
„I já mám ten pocit, jako bych tě znal už léta…“
„… přesně… je to zvláštní, že ano?“
„To je, ale nechme zbytečných slov. Karavana ve které jsem jede do města, je to kousek odtud. Chceš se k nám připojit?“
„Rád, chci poznat zdejší kulturu a kdo jiný by mi mohl dělat lepšího průvodce, než vy.“
„Dohodnuto, jen co napojíme velbloudy, tak jedeme.“
„Už se těším na zdejší lid.“
„Nech na hlavě, ač mírumilovní, k cizincům jsou odtažití a někteří i nevraživí, ale to už jsem ti říkal.
Netrvalo dlouho a karavana vyrazila. Slunce spalovalo celou krajinu a zdálo se, že nikdy ani nezapadne. Aby jsem lépe zapadl mezi ostatní, tak mi dali plášť s kapucí, jaký se v těchto končinách nosil a nezapomněli podotknout, ať zatím držím jazyk za zuby.
Přibližně po čtyřech hodinách se před karavanou objevilo město. Krásné, zářivé. Čeho jsem se však podivoval nejvíc, tak nemělo hradby. Podivné. Jen kolem města byla do země vyryta malá strouha, v níž byla voda. Ani příkop se tomu říkat nedalo. Ale nechal jsem to bez povšimnutí a těšil se na město a lidi v něm. Konečně, prolétlo mi hlavou.
„Netřeba nikam spěchat, hochu, času je víc než dost. Postupně tě provedu městem, ale musíš chvíli počkat, než se setmí a ustane zde čilý ruch.“
„Mezitím vám můžu alespoň pomoci s vyložením nákladu, abych mezi vás lépe zapadl.“
„To není vůbec špatný nápad. Pojedeš tedy tady s Ridem a Esatou na tržiště. Já se mezitím stavím v hostinci a zajistím nám nocleh.“
Esata, mladá, chytrá dívka, byla dcerou Rida, statného muže s větrem ošlehanou tváří. V jeho obličeji by člověk našel jen stěží kousek porozumění, ale jak vidno, onen můj průvodce měl silné slovo, a tak jej Rid uposlechl. A já? Já si dělal zálusk na Esatu. Moc se mi líbila, měla krásné černé vlasy, které se jí vlnily až do pasu. Jela jako první a já tak mohl obdivovat její tělo, aniž by cokoli tušila, což jsem si myslel… Tehdy jsem nevěděl, že právě ona bude mým věrným průvodcem v tomto světě, v této tak podivné dimenzi. Bohužel, nebo snad bohudík jsem nevnímal indicie, které pomalu, ale jistě, vyplouvaly napovrch a měly tak určit moji další cestu.
Komentáře