„Byl jsem zrovna u stolu nad prací ve své vědecké kukani, když za mnou přišli. Zeptali se na čem pracuji, a když viděli, že to má čas, tak mě sebrali a své kolegy jsem už nikdy neviděl…” začal jsem vyprávění o tom druhém příběhu.
„Sebrali vás? To jste se nebránil, nebo tak něco?” dotazoval se Thomas.
„Měli zbraně a pak, byl tam s nimi i můj nadřízený a celé to sledoval,” povzdechl jsem si. „Ale to bylo až po tom, co k nám do kolektivu začlenili androida. Z prvu jsem si myslel, že je to jen prach obyčejný donašeč, ale postupem doby se začal ukazovat v tom „správném” světle. Nutno dodat, že vystřídal mého kolegu, který se ne moc chválihodně vyjadřoval o naší vládě technokratů. Ale to už odbočuji. V podstatě, jak mě sebrali, tak mě vyvedli z ústavu na helioport, nasedli jsme do vrtulníku a odletěli neznámo kam… Vím, jen to, že to, kam mě vezli bylo kdesi v horách uprostřed hustých lesů. Víc si z té cesty nepamatuji. Míjeli jsme jezera, kopce i nížiny. Říkal jsem si: „A je to v tahu, Helen už nikdy neuvidím…” Řekl jsem to tak polohlasně, takže to jeden z nich zaslechl a konstatoval něco v tom smyslu, že to mám brát jako služební cestu, nicméně, díky tomu, že jsem naprosto spolehlivý, budu moci za měsíc, dva, být opět doma a pracovat na tom, co jsem měl rozdělané, nicméně, že teď potřebují mé zkušenosti…” rozvykládal jsem se.
„O jaké zkušenosti šlo, Edgare?” a Thomas si zapálil cigaretu.
„Býval jsem kdysi doktor, biolog, nicméně v posledních letech jsem se zabýval elektrotechnikou.”
„To jsou dosti odlišné obory… že ano?” otázala se Nikol.
„Vůbec ne, mají toho společného opravdu hodně, v podstatě lze říci, že jakýkoli tvor by nebyl na živu, neproudit v něm napětí… každý člověk je jako plazmová baterie, která dodává energii srdci, které pak pumpuje krev do celého těla, o tom co se děje mezi neurony v mozku ani nemluvím. To samé je jak v elektrotechnice s motorem a s řídící jednotkou… není v tom rozdíl,” snažil jsem se to Thomasovi přiblížit.
„Takže jste jen oprašoval vědomosti je tomu tak?” dotazovala se Nikl dál.
„V podstatě ano, i když něco je přeci jen jiné, byť základ je u všeho stejný.”
„Ten váš příběh začíná celkem hezky… proč, nebo kdy se to zvrtlo?” vložil se Thomas do hovoru.
„No začíná, ale ty konce hezké nebyly,” a tu mi ukápla slza… slaza… heh… jsem sice android, ale přitom to není ani poznat… a je vůbec slaná? Ale pak jsem tu myšlenku zaplašil a opět se věnoval vyprávění příběhu. „Byla neděle odpoledne. Jak jsem zjistil, tak místo, kde jsem měl působit další dva měsíce, byl zajatecký tábor. Celá budova byla vmístěna do skály a vchod byl z těžkých a tlustých ocelových dveří. Vypadalo to pomalu jako protiatomovvý kryt. Vešli jsme a museli se postupně podrobit asi pěti, šesti kontrolám, než jsme se dostali až k veliteli této základny. Prchnout z Alkatrazu by bylo snazší než odtud.”
„To je velmi zajímavé, co říkáte, vypadá to spíš na nějaký tajný vládní projekt,” zarazil mě Thomas.
„Ano, v tom máte, Thomasi, pravdu. Jednalo se o velice přísně utajovaný projekt, ostatně, když se tam vraždilo, tak…” musel jsem se nadechnout, abych mohl pokračovbat a tu se do toho vložila Nikol.
„Vraždilo? Jak to víte?”
„Sám jsem byl u toho… ale k tomu se dostanu… v podstatě všichni, co tam byli, měli už dávno podepsaný rozsudek smrti. Věděli, co je čeká a popravdě já dneska ani nevím, zda to byli lidi nebo stroje… už tehdy mě to mohlo napadnout, že obyčejný člověk, byť dobře vytrénovaný, nesnese to, co s nimi dělali oni,” a zachmuřil jsem se.
„Moment, jen si to poznamenám…” a Thomas rychle připsal pár poznámek na papír. „O co přesně se jednalo?”
„Zkusím vám popsat to, co jsem viděl jako první, když jsem upadl po té whisce do mdlob. V podstatě měli toho jakoby člověka připoutaného ke stolu a pouštěli do něj elektrický proud… já tam byl proto, abych zajistil, aby byl schopen komunikovat. Tehdy jsem ještě nechápal, jak je možné, že dokáží přežít tak silnou dávku proudu, po které by člověk musel zemřít, nebo by to na něm zanechalo minimálně trvalé následky…”
„Edgare, a to jste u toho byl a nic proti tomu neudělal?” podivila se Nikol.
„S paprskometem u hlavy si jistě hezky rozmyslíte, kdo z vás dvou bude na živu, zda vy nebo vězeň. Ano, mám na tom svůj podíl, ale… já vím… výmluvy… to se těžko popisuje, když jde člověku o život… A přeci jen na to omluvu mám, byť chabou. Dle toho, co se mi zdálo v mdlobách, mi vždy vymazali paměť, takže jsem ani nevěděl o tom, že jsem na tom měl účast, vždy jsem se jakoby probudil ve stejný čas a ve stejné posteli své ubikace, po dobrém odpočinku po jídle, tak jako když jsme přiletěli na místo. Je mi to sice líto, ale sám jsem tehdy neměl moc na výběr a pak, nechtěl jsem, aby se Helen něco stalo… Byl jsem v pasti,” zhluboka jsem se nadechl a povzdychl si.
„No, můžete to odčinit tím, že nám o tom povíte blíže a my už se postaráme o to, aby se to zarazilo,” řekl důrazně Thomas.
„Vám se to řekne, Thomasi, jen se na něj podívejte jak je skleslý, tak nebyl ani u té sopky… asi to v něm zanechalo nějakou hlubokou stopu a ne zrovna příjemnou, že ano, Edgare?” prohodila směrem ke mě Nikol, chápavě se na mě usmála a pokývala hlavou.
Komentáře