Dům ve které jsem měl strávit zbytek svého života byl vybaven účelně, ale klasické věci chyběli… třeba tu chyběla kuchyň se sporákem a ledničkou, jediné co by se dalo za kuchyň považovat byl malý koutek s pultem v rohu místnosti. Co se pak ostatního zařízení týče, tak uprostřed domu byla obývací místnost a dvě oddělené pracovny. Jedna pro mě a druhá pro Helen. Vedle sedačky, jež dominovala středu domu, vedly dřevěné schody nahoru do patra, kde byla ložnice, což mě jaksi překvapilo, protože nač je robotovi ložnice, když… No jo… mám ho vlastně a je funkční?! Sáhljem si mimoděk do gatí a v místech, kde bych měl čekat své pohlavní orgány, jsem nahmatal jen dvě dírky. Jak mi bylo později vysvětleno, tak to byla zásuvka pro náhradní zdroj energie. Takže i tu radost ze sexu mi sebrali… tak tomu vážení se říká skutečné peklo… Mít po boku bytost, kterou milujete a nemoci se ani pomilovat. Nicméně Helen mi pak vysvětlila že dneska se to už děje jinak a že to bude super, až se spojíme. Nerozumněl jsem, teprve dny příští měly ukázat, co měla na mysli.
„Tak se posaď Ede, musíme si toho tolik říci…” a Helen mě vzala něžně za ruce a jemně je stiskla ve dlaních.
„To ano! Jak je možné, že žiješ, viděl jsem tě přeci umírat. Tomu jsi přece nemohla uniknout…”
„To máš pravdu nemohla, já v podstatě nejsem úplně Helen až do posledního okamžiku, ale její věrná kopie, která si pamatuje naposledy jen to, jak k nám do domu vešla policie a vyptávali se. Na to, co se stalo pak, si už vůbec nevzpomínám. Tebe jsem naposledy viděla, jak jdeš do baru za kamarády… Takže předpokládám, že se mnou asi něco udělali a přenesli mé vědomí do tohoto těla. Pravá Helen je sice mrtvá, ale já tu jsem teď od toho, aby ses lépe adaptoval na dnešní dobu.”
„Aha, tak takto to je. Pokud dobře dedukuji, tak to asi nebyla policie, ale někdo z této strany, kdo se nás snažil zachránit. A se mnou to asi bude taky podobné, že?”
„Ano i ne, ty jsi žil o dost déle než já, na tomto kontinentě jsi strávil více jak dvacet let, ale co jsi dělal, to netuším. Vím jen to, že na tebe spáchali atentát, bylo to v novinách, ale Thomasovi se povedlo těsně před tím s tebou spojit a tak uchovat celou tvoji dosavadní osobnost, takže ti svým způsobem zachránil život, či ti jej vlastně prodloužil. Víš, že můžeme takto žít přibližně stopadesát let, než se baterka vybije…”
„Ano, to vím, ale celé se mi to zdá nějaké k neuvěření.”
„Hele, Ede, mysli si co chceš… jseš android, tak se s tím smiř… Bude to tak lepší a to jak pro tebe, tak i pro mě.”
„Tak se hned nerozčiluj Heli, jo, jsem tak trochu vyvedený z míry, nesmíš se tomu hned tak divit. Tolik novinek za poslední dva dny a tolik různých informací, že mi z tho jde až hlava kolem… Rozjela se kolem toho úplná mašinérie, černá, temná…”
„Tak to máš pravdu, koukala jsem se na ten rozhovor s Thomasem a Nikol. Je strašné, co jsi musel prožít.”
„To ano, ale teď mě tak napadlo, jsme roboti, máme tedy i my ony tři zákony?”
„Ano, máme, ale i to je na delší povídání. Thomas ti postupně vše vysvětlí, jen se připrav na to, že se asi budeš hodně divit.”
„Já tomu celému nerozumím… to je jako nějaká tajná organizace, která působí tam,kde jsme žili?”
„To ti říci nemůžu, protože to nevím, ale optej se Nikol, ta by to mohla vědět. A dost řečí, jde se spát… jo a nezapomeň se připojit k síti.”
„Jako do zásuvky? Já měl za to, že baterka je…” nedořekl jsem.
„Ale ne k elektrice, na domácí síť… tady je zástrčka, vidíš ty srdíčka? To je pro nás dva, na milování…”
„Šíš,” suše jsem polkl… digitálně se milovat, tak o tom jsem nesnil ani v nejšílenějších představách. „Já ti nevím,” na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem se připojil.
„To zvládneš, neboj… Já se taky připojím… Můžeme?”
Kývl jsem.
„Super, teď si zkřiž ruce na prsou, polož se a zavři oči…”
Co následovalo se nedá popsat, divočina jakou jsem nezažil už léta, ale pomohlo mi to odbourat veškerý ostych před mojí druhou Helen. No, alespoň něco. Po tomto sexu jsem byl nabytý na sto procent, ve smyslu, že jsem mohl hory přenášet. Chtěl jsem něco dělat, ale venku byla už tma a tak nebylo co, sice mi Helen řekla, že máme i brýle na noční vidění, ale dělat cosi po tmě, připadal bych si jak nějaký zloděj a tak jsem zašel do pracovny a podíval se, co kde je v šuplících… sem tam nějaké papíry, které jsem pouhým jedním pohledem měl přečtené celé, nic extra – jen články z minulosti, které mi zatím nedávaly smysl, ale řekl jsem si, že když tu jsou, tak asi budou pro něco dobré a tak jsem je zatím nevyhazoval. Uprostřed psacího stolu byl monitor s egronomickou klávesnicí, ale bylo to jen pro ten pocit psaní, protože jak jsem se dozvěděl od Helen, tak se stačilo propojit a vše se dělo automaticky. Popravdě jsem byl stará škola a tak jsem psal. Třeba se někdy připojím, říkal jsem si jen tak pro sebe, ale popravdě, riskovat připojení do sítě, když ani nevím jak funguje, dělat zatím nebudu, pokud k tomu nebudu vyloženě vyzván. Ano, sice bude všechno pomalejší, ale však není kam spěchat, mám před sebou sto padesát let…
Komentáře