Slunce začalo zapadat a já viděl jeho krásně rudou záři, oblaka se oblékla do růžového odstínu, kterým ještě sem tam pronikl sluneční paprsek… Kdysi, je to už dlouho, jsem věřil tomu, že když je krvavý západ slunce, tak že se na druhý den stane něco špatného a tak ve mě tak trochu panovaly obavy, co přinese další den a zda se vůbec probudím.
Mluvili jsme o třech zákonech dlouho do noci a pak Nikol rozhodla, že se musíme už vyspat a nechat vše na další den, že už tak toho bylo dost a tak jsem se s Thomasem i Nikol rozloučil a šel domů… domů… mým domovem byl malý pokojíček v hotelu, ale jen co jsem do hotelu dorazil, tak mi bylo sděleno, že jsem byl odhlášen a že tu pro mě mají dopis.
Stálo v něm:
Vážený pane Edgare,
S lítostí vám musíme říci, že váš pobyt zde již není možný z bezpečnostních důvodů. Prosím, jakmile si tento dopis přečtete, tak neprodleně zavolejte na číslo 924-58-47-47. Budet instruován, kam se máte dostavit. A jak dál postupovat.
Požádal jsem tedy recepčního o to, zda si mohu zavolat a vyťukal číslo na videofonu. Za chvíli se objevila mladá tvářička, která mě uvítala. Načež mi řekla, že pro mě přijede kurýr. Že mám minutku dvě ještě vydržet. Na dotaz, kam mě poveze se dívenka usmála a řekla, že se mi to bude líbit. Víc jsem se nedověděl a tak jsem s maličkým napětím čekal na kurýra, který se skutečně asi za minutu a půl objevil u hlavních dveří hotelu. Z auta vystoupila ochranka a požádala mě, ať nasednu a mlčím. Co naplat, mlčel jsem, na jednu stranu jsem měl z těch goril respekt, na druhou jsem byl zvědav, co se bude dít dál…
Cesta ubíhala velice rychle, řidič si to zamířil na výpadovku a během pár minut jsme opouštěli město jedním z hlavních tahů. Bylo zajímavé, že jsme cestou nikoho nepotkali, ani auta před námi, ani za námi, ani do protivky… Působilo to tak trochu strašidelně, ale sebral jsem v sobě odvahu a s myšlenkou na lepší dny, jsem se začal těšit na nějaký ranč…
K mému překvapení jsme skutečně k nějakémusi ranči dojeli. Byl to přesně ten typ rančů, jaké člověk kdysi vídával ve filmech o indiánech. Klasický dřevěný kovbojský, poněkud větší, ranč s ohradou pro koně… A k mému nevýslovnému překvapení stála na zápraží postava. Po vystoupení z auta, bylo mé rozčarování ještě větší, protože jsem tam uviděl Helen!!
„Kdo je ta dáma, co stojí opřená o zápraží?” zeptal jsem se, jen co jsme vystoupili z auta. Helen to být nemohla, ta mi umřela přímo před očima!
„To je přece vaše žena, copak ji nepoznáváte?” řekl jeden člen z ochranky.
„Helenko, pojďte to tady Edgarovi vysvětlit, my zas musíme na další štaci…”
„Jo, jo, však si jeďte, Ed teď bude mít myslím hlavu plnou jiných myšlenek,” zahlaholila a zamávala na pozdrav. Načež ochranka nasedla a i s řidičem zmizeli neznámo kam. A já po dlouhých letech konečně spatřil Helen, ale je to skutečně Hela?
„No tak pojď dovnitř Ede, neboj se, jsem to já… vše ti vysvětlím…”
„To budu rád… to mi věř,” a i s kapkou zvědavosti jsem udělal krok vpřed, směr do domu… krok do prázdna, do minulosti, či do budoucnosti? Sám nevím. Realita je tak relativní.
Komentáře