Předtím, než jsem se rozvyprávěl o dalším příběhu, přišla za námi i Nikol. Nebyla pryč dlouho, jen předala Thomasovy zápisky dál a hned se vrátila, ale aby to nebylo jen tak, tak donesla i něco na zub, tak říkajíc, protože už byl večer a my ještě od oběda nejedli. Takže jsme se s Thomasem dohodli, že se prvně najíme a pak se pustíme do dalšího příběhu. Večeře byla chutná i hezká na pohled. Klasika kuřecí kung-pao, jaké umí nejlépe jen ony šikmookké národy.
„Hůlky nebo příbor?” optala se mě Nikol, která teď hrála roli hostitelky.
„Vezmu si hůlky,” načež mi je Nikol podala. Všiml jsem si, že jsou krásně vyřezávané. Takové jsm ještě neviděl. Opravdu pastva pro oko, škoda je použít.
„Já si vezmu jen lžičku…” odvětil Thomas.
„Thomasi, to je barbarské,” podotkla Nikol.
„To je mi teď šumák,” a Thomas promíchal všechno na talíři v jedem myšmaš. „Stejnak se to v žaludku smíchá,” a posuňkem dal najevo, že to Nikol nemá řešit.
„Hmm… Dobré, moc dobré, dobře vám tu vaří,” konstatoval sem spokojeně.
„Však je náš kuchař Číňan… ti umí s jídlem všelijaké kousky, jsou to mistři vaření, není-liž pravda,” prohodila s úsměvem Nikol.
„Víte, Edgare, celkem jste mi učaroval, ne jako „člověk”, ale jako android. V tom smyslu, že se nám to povedlo – přenést vaše vědomí do mozku robota,” prohodil Thomas tak trochu zajíkajíce se jídlem.
„Vidíte a já mám přitom pocit, jako by jsem byl obyčejný člověk… Jak jste něco takového vůbec dokázali?” optal jsem se Thomase.
„Pokrok… za těch přibližně třicet let, co jste po smrti se toho dosti změnilo. Tedy ne ve vaší domovině, ale u nás hodně. Robotika šla skokově kupředu. Dnes je všechno automatické a co domácnost to technické vymoženost. Možná byste se asi divil, co vše dneska dělají roboti… Dnešní člověk v podstatě nepracuje, všechno za něj obstarává robotizovaná technika. Třeba chirurgové dnes již nejsou, nebo ne v tom smyslu jak je znáte. Dnešní chirurg je v podstatě jen plánovač procesu. Samotnou práci, v našem případě operaci, obstarávají roboti,” vysvětloval Thomas.
„A není to nebezpečné, dát se všanc robotovi?” opáčil jsem.
„Ale vůbec ne, naopak se nedělají zbytečné chyby, kterých by byl schopen člověk. Většina toho je předdefinována a chirurgové upravují jen drobnosti. Má to velkou výhodu, třeba na traumatologii, dovezou vás sanitou, na příjmu vám vezmou kód z čipu na ruce a jdete hned na sál, kde vás už čekají roboti a za pár minut je hotovo. Operace, které trvaly dvě hodiny a déle, jsou dnes v řádu minut, dokonce není třeba ani rajský plyn, stačí lokální umrtvení. Však to po čase také uvidíte. Jste věděc, takže to pro vás nebude tak složité na pochopení, jako by to bylo pro obyčejného člověka,” vložila se do rozhovoru Nikol.
„To je velice zajímavé. A nemáte pocit, že lidstvo díky tomu zdegenreuje, když se nic nedělá, tak se nic netvoří, a když se nic netvoří, tak se nemá co dá zkoumat, a když se nemá co dál zkoumat, tak dochází k degradaci,” nedalo mi vyřknout mé obavy.
„Nebojte se, Edgare, lidstvo nezakrnělo, stále je toho ještě dost, co nevíme a nad čím si mnohé mozky lámou hlavu. Celkově je to mnohem lepší, než kdysi. Člověk může pracovat a nemusí. Ale většina pracuje, nebo něco tvoří, už i proto, že člověka to po čase nic nedělání omrzí. Navíc je výhoda v tom, že když člověka práce baví a může si vybrat, co chce dělat, tak je mnohem produktivnější – to snad chápete, ne?”
„Ano, to je mi naprosto jasné, mimochodem, jakou mám „životnost” jako android, já jen abych tu nebyl na věky, hihihi.”
„Jako konstruktér, kybernetik, vám to mohu říci naprosto přesně. V podstatě neomezeně dlouhou dobu. Baterie ve vašem těle se dají vyměnit – životnost mají stopadesát let, a co se týče těla, tak to jsou jen písty, dráty a hadičky… nic co by nešlo opravit takzvaně na koleně. Dokáže to každý robot sám. Všichni jsou samoopravovací, dokonce i vy. Jen si nahmatejte na zátylku takový malý pupínek. To je tlačítko servisního módu. U vás jsme ho sice zkoušeli ještě před přesunem vědomí, ale těžko říci, co se stane, když už vědomí máte… chtěli bychom to zkusit, ale kvuli tomu, co jste vyprávěl zatím na tohle nedojde. Je třeba prvně zmapovat všechno, co jste prožil dál… Jde o velice cenné informace. A ztratit je by bylo… no, prostě může to stát ještě dosti životů,” rozvykládal se kybernetik Thomas o dalším postupu.
„Dobrá, takže prvně zkusíme zdokumentovat to, co vím a pak se to zkusí? No proti nejsem, na jadnu stranu jsem věděc a mám analytického ducha, takže vám třeba budu co k čemu, když by se něco přihodilo,” prohodil jsem tak trochu sebevědomně, ač mě to v hlouby duše polekalo.
„Chutnalo vám?” otázala se nikol, když jsme dojídal poslední kousek.
„Ano, bylo to moc dobré, už se těším na něco dalšího. Ostatně, počítám, že tu budeme ještě dlouho, bylo by něco k pití? Třeba voda, sice nemám vyschlo v krku, jak bývá u člověka zvykem, když dlouho mluví, ale je to něco jako podmíněný reflex,” a snažil jsem se Nikol popsat, co mi dělá vědomí právě v takovýchto situacích.
„To já musím ke každému žváru kafe. Tady Nikol si myslí, že moc kafuju, ale já to prostě něčím zapít musím a voda, ta je pro žáby,” a Thomas se rozchechtal.
„Jo to máte pravdu, Thomasi, s těmi žábami, taky raději něco ochuceného, než samotnou vodu, ale není voda jako voda, kdysi jsme tam u nás dělali s vodou pokusy a zkoušeli ji zmagnetizovat, když to řeknu hodně nadneseně a laicky. V podstatě tak voda získá na měkkosti a je velice lahodná a mimo jiné má elektrizující účinky na mozek, který je pak o dost bystřejší. Ale celý proces je neuvěřitelně složitý, takže postavit takovou výrobnu zmagnetizované vody, pro obyčejné obyvatelstvo, by bylo velmi nákladné…”
„To je velice zajímavé, co říkáte, Edgare. Dneska se kredity už tak neřeší. Víte co? Bude to naše další téma, co vy na to Thomasi?” a Nikl se otočila na Thomase s dychtivou otázkou v očích.
„Jo, to by mohlo být zajímavé, je zajímavé, kam až vedou nitky osudu a ty všechny náhody… Ale nechme už toho a pojďme se pustit do toho, o čem se vám zdá, Edgare,” a Thomas si opět nachystal tužku a papír pro poznámky.
Komentáře