Ač mi vždy vymazaly vzpomínky, tak se přeci jen něco v mé mysli dochovalo. Jak je to možné, to netuším. Dokonce si ani nepamatuji na ten výmaz hlavy, takže těžko říci, co vše jsem prováděl, a co ne. A s pocitem viny jsem se rozvykládal dál.
„Byl jsem zrovna u stolu, když mi pobočník hlásí: stopadesát miliampér a zvyšujeme!” načež mě Thomas přerušil.
„To není možné, člověk vydrží tak patnáct, pak už je to o život…”
„Alespoň Thomasi vidíte, že to nejspíše ani lidé nebyli, nevím co to bylo, ale co si pamatuji, tak jsme se ten den dostali na čtyřista padesát miliampér a to bez jediného výkřiku, či slova, jen ten smrad ze spálené kůže a masa v místech, kde byly připojené elektrody,” a snažil jsem se vzpomenout na další den.
„Ne, prostě ne… to člověk nemá šanci přežít!”
„Sám tomu nevím ani hlavu ani patu, k pitvě jsem se nedostal, nepustili mě k tomu a co se týče jazyka, tak jej vyříznutý neměl… protože ten druhý, který byl na pořadu další den, mě soucitně poplácal svázanýma rukama po rameni a řekl jen: Držte se a na mě nehleďte!” což mi i teď přišlo zvláštní.
„Teď mě tak napadá… co když se testovaly základní tři zákony robotiky? Znáte je Edgare?” optal se mě Thomas a potáhl si z cigarety.
„Tři zákony robotiky? To mi nic neříká… oč jde?” popravdě jsem byl překvapen, že existují nějaké zákony pro roboty, tekže jsem byl zvědav na vysvětlení, které se mi záhy od Nikol hned dostalo.
„První je o tom, že robot musí chránit člověka za každou cenu, i kdyby to znamenalo jeho sebezničení, druhý je pak o tom, že musí uposlechnout příkaz člověka, pokud není v rozporu s prvním zákonem a třetí je že má chránit sám sebe, pokud to není v rozporu se dvěma předchozími,” vysvětlovala Nikol.
„To by bylo jakési vysvětlení, ale to by se dalo udělat i s viditelným strojem, jen oplechovaným… proč tedy ta šaškárna, když to řeknu nadneseně, s tím, že vypadal jako člověk? Kůže a tak…” uvažoval jsem nahlas.
„Asi bylo nutné zjistit, jak bude na takové věci reagovat, když jde o člověka na přímo,” podotkl Thomas a usrkl si horké kávy. Asi měl taky ocelové trubky, jako robot, protože se z kávy ještě kouřilo.
„Pravda, teď si vzpomínám, že mi paprsek paprskometu uřízl kousíček ucha, když jsme testovali dalšího a já se tehdy postavil proti. Co se však dělo dál, to nemám tušení… Však se mi na to ucho podívete, že ho část chybí, od toho, jak bylo spálené paprskem.”
„To je zajímavé, že si pamatujete jen scénu k paprsku a dál ne. Další vzpomínky nemáte?” optal se kybernetik.
„To je ta poslední, kterou si pamatuji… víc opravdu nevím,” řekl jsem s lítostí. „Setrval jsem tam celkem měsíc a půl, vždy se stejným obrazem zrůdnosti a násilí na… na kom vlastně, byli to lidé, nebo roboti? A není to jedno? Kdo dělá násilí, na násilí také doplácí… Asi to bylo také tím důvodem, že jsem byl velmi empatický… vyloženě dobrák od kosti. A tak jsem se snažil každého toho „tvora” zachránit, nebo se alespoň postrat o to, aby moc netrpěl, což byla zbytečná práce.”
Začal jsem si teď uvědomovat, že ony tři zákony by asi opravdu byly tím vysvětlením, ale bylo tomu opravdu tak? Opravdu šlo o roboty a ne o lidi? Co když… ne, ne, být to lidé… a podobné myšlenky mi vířili hlavou. Thomas mi dával čas na to si vše utřídit a tak jsem chvili popíjel kávu jen tak, bez jediného slova… Nikol si mezitím k nám přisedla ke stolu a podala mi ruku, jako že se mnou soucítí… cit… to je to, já android, byť s myšlením člověka jsem měl cit… není to přeci jen zase nějaká temná hra? Nejsem zas po výmazu mozku a nalili do mě to s tím androidem? Pravda, na zátylku jsem měl malý výstupek, jak jsem se sám osaháním přesvědčil, ale bylo tomu tak? Co když je to něco jiného? Třeba rozbuška, kteoru mi umístili přímo k mozku, když by jsem byl nebezpečný, či něco ještě daleko zrůdnějšího? A až teď mi najedou začalo být ouzko ještě víc a nezměnily na tom nic ani pohledy těch dvou, kteří se mnou jakoby na oko vyjadřovali soucitnost… nebo to na oko nedělali a bylo to skutečné? Kdo ví… A co když už tehdy jesm byl android? Otázek bylo spousty a žádná nevedla k řešení. Co naplat… říká se: žiji tedy jsem. Tak žij, Edgare, a pokračoval jsem dál…
Komentáře