Dělal jsem is nějaké poznámky k učení, když ke mě přišla Helen.
„Jak ti to jde?” optala se s úsměvem.
„Ujde to, proč se ptáš?” odvětil jsem.
„Víš, jen mě tak napadlo, že bychom si mohli zajít do blízkého lomu.”
„Tady je někde lom? Žádné výbuchy jsem neslyšel.”
„Je tu jeden, hned za tím kopcem za výběhem. Ale už se nepoužívá.”
„To by mohlo být hezké, tedy procházka tamtudy.”
„Víš, já neumím vnímat krásu, ale ty… ty jsi jiný. Třeba tvé vědomí…” nedořekla tu větu, protože zazněl veliký výbuch a ona jím byla naráz odmrštěna oknem ven… Mě to vmáčklo na stůl k počítači, který to samo sebou nevydržel. Náhle byly všude plameny. Věděl jsem, že mi neublíží, pamatoval jsem si to od Helen, ale ten výbuch…
Rychle jsem vyběhl z domu. Naproti na silnici stály dva obrněné trasportéry a vojáci s bazukami připavenými střílet.
„Vzdejte se, nebo zahájíme palbu!” zaznělo od jejich velitele.
„Ani mě nenapadne! Zabili jste mi Helen, tak poznáte, zač je toho loket!”
„Palte!”
Sotva jsem se vyhl jedné střele, už tu byla druhá, třetí… ale já rychle postupoval v před, vyhýbající se zásahu. Zemina létala vzduchem. Měl jsem jen jediný cíl – dostat se k veliteli a ukončit tak tento útok. Což se mi nakonec podařilo, ale musel jsem se zbavit prvně vojáků. Jak jsem zjistil, tak první zákon robotiky pro mě platil i neplatil. Nemohl jsem sice nikoho zabít, ale zlomit či poranit ruku, nohu ano.
„Vzdejte se, již nemáte šanci!” zakřičel jsem na velitele.
Ten pokynul rukou a vojáci složili zbraně, stejně už bylo vlastně po boji. Obě osádky transportérů byly vyřazeny z boje a tak daný příkaz byl víceméně jen formalita. Nikdo již neměl chuť, ani pomyšlení bojovat.
„Tak, a teď mi laskavě vysvětlete, co se tu děje!” důrazně jsem pronesl k veliteli.
„Byl to test zákonů robotiky.”
„Běžte už s tím někam. To musím někoho zabít, abyste se přesvědčili o tom, že je můžu opominout? To bych neudělal, ani když jsem byl člověkem.”
„Nu dobrá, nechme toho…” na chvíli se odmlčel a pak již v klidu poračoval: „O Helen si nedělejte starosti, opravíme ji a zase se k vám vrátí a dům taky. Ale vy teď musíte s námi do ÚK.”
„Proč?!” vyštěkl jsem na velitele.
„Chtěli bychom vidět záznam z toho boje a také vaši paměť, kde je zapsáno vaše rozhodování v takovéto kritické situaci.”
Maličko jsem se uklidnil.
„Bude tam i Thomas a Nikol?”
„Tentokrát ne. Navštívíte jinou sekci – vojenskou, ale to uvidíte.”
Takže přecijen montují roboty pro vojenské účely?! Napnul jsem všechny smysly a usmyslil si, že mi nic nesmí uniknout. Žádná maličkost, žádný detail.
Komentáře