Díval jsem se po informacích o státní struktuře, o tom, jak dneska vlastně lidé žjí atd. Jak jsem se dozvěděl ze zpráv, tak obyvatelstvo bylo jednovrstevnaté. Neexistovalo řízení jednotlivců ani jako organizace, spíš něco na způsob volené rady a vědeckých pracovníků, která zadávala podněty do CP (centrálního počítače), ten vše vyhodnocoval a navrhoval nejlepší postupy, jak co udělat. Bylo to v podstatě velice jednoduché a praktické, lidé se na oko zřekli zodpovědnosti, ale na druhou stranu to bylo velmi nebezpečné, jak jsem si uvědomil, co když takový počítač vydá rozkaz k útoku na nějaký jiný stát… a tak jsem se hned na to pídil po vojsku a armádě. To v podstatě neexistovalo, což bylo velmi zajímavé. Jediné, co jsem našel, byla jakási zpráva, stará deset let, že se vojsko rozpouští v důsledku toho, že je již v každé domácnosti robot, který působí mimo jiné i jako ochranná stráž. Nedalo mi to a koukl jsem se na statistiky o počtu lidí, vydělil to průměrným počtem domácností a zjistil že armáda robotů čítá pomalu půl miliardy kusů! Ano, je to nepředstavitelný počet a ani já si to tehdy nedokázal vybavit, kolik je to vlastně „plecháčů”, na druhou stranu to mělo výhodu. Díky tomu, že byl robot v každé domácnosti, tak se lidé i roboti navzájem drželi v šachu. Ale jen do té doby, než nějaký robot neporuší jeden ze tří základních zákonů robotiky.
Rozhodl jsem se, že si to na sobě vyzkouším. Zda se mohu sám poškodit. Zašel jsem do dílny, upevnil ruku do svěráku a chystal se do volného konce praštit kladivem, rozmáchl jsem se a… kladivo se lehce dotklo mé ruky, i když jsem se napřáhl pořádně, nějaká, mě neznámá síla, zabránila onomu poškození. Takže je to pravda, mám v sobě minimálně zákon o poškození a co ty předešlé dva, ty které jsou důležitější? Musím si je otestovat, ať mám jistotu… Nejde tu ani tak zdaleka o mě, jako spíš o lidstvo. Musím to na příštím sezení s Thomasem a Nikol probrat. Ostatně jsme se ještě nedostali k tomu, jak je to teď vlastně s technokraty. A další věcí je Koňská hlava…
Otázek bude jistě ještě dost a také dost vysvětlování, no nic, jdu spát zítra je taky den. Zašel jsem k Helen, která už spala (divné na robota) a sám jsem též ulehl a zavřel oči. Byla to chvilka a já je hned zase otevřel, ale chvilka to nebyla, už byl den. Takže takový je spánek, beze snů… hmm… škoda a já je měl tak barvité, no co se dá dělat, zkusím nespat a něco dělat, je to furt lepší, než ztrácet drahocenný čas prach obyčejným vypnutím obvodů, když můžu dělat něco užitečného…
Sešel jsem tedy ze schodů a uvítal se s Helen.
„Dobré ránko, Ede, jak ses vyspal?”
„Dobré… musím si na to zvyknout, sama víš jaké to je, tak nechápu proč se na to ptáš.”
„Pravda, smažu si to ze sociálního programu – tedy u tebe.”
„Heh, to je komedie, jak jsme my kdysi lidé žili, nepřijde ti to tak?”
„Ani ne, já si už za ta léta tady zvykla, ale tobě to bude ještě nějaký ten pátek dělat asi problémy, než se úplně socializuješ.”
„Nezdá se ti Heli, že teď mluvíš poněkud více vzdělaně? Tedy v odborné terminologii?”
„Promiň, víš, přeci, že jsem vyučovala dějiny, teď tu mám na starost sociologii na vysoké škole, tak asi proto. A taky, že nejsem jako ty… Nemám klasické vědomí, jako máš ty, jsem sice socializovaná, ale jsem jen robot, ať se na to podívám z jakéhokoli úhlu – jen hromada součástek, pístů a titanu,” a ještě doplnila: „Což je vlastně vysokomolekulární derivát titanu, nesmírně tvrdý, ale přitom pružný.”
„Tomu rozumím, ale jak to myslíš s tím vědomím? A co ten sex včera?”
„Vědomí je něco, co nelze napodobit programem, jak se to povedlo u tebe, nikdo netuší… Snad nějaký zkrat při přenosu, či něco jiného, zatím se to zkoumá, ale vědci jsou v koncích, takže jistě budeš ještě jistě mnohokrát dotazován. A to milování, to jsou prostě elektrické impulzy, které stimulují mozková centra. U normálních lidí je tomu podobně, jen se tak děje pomocí čipu, co mají na rameni. Mimochodem, asi jsi se chtěl ráno osprchovat, že?” usmála se na mě šibalsky.
„Ano, chtěl. Jen.. No prostě sprcha nikde.”
„Ale neboj je tu, jen uzpůsobená pro nás, roboty… svlékni se a pojď za mnou.”
Helen mě zavedla do postraní místnosti, která jak jsem zjistil měla stěny z azbestu. Chtěl jsem se zeptat a Helen pochopila. „Víš, toto je ohnivá sprcha… v podstatě tě ožehne plamen. Neboj se, neublíží ti. Je to něco na způsob dokonalé sterilizace, my se takto „sprchujeme” jen jednou týdně, nebo pokud to situace vyžaduje.”
„Aha, no dobrá, zkusím se nebát,” a pousmál jsem se, i když jsem se tak trochu bál. A zmáčkl zelený čudlík na boku stěny a stoupl si na vyznačené místo na podlaze. Teprve, až jsem stál přesně na vyznačeném místě, se „sprcha” spustila, plameny ožíhaly mé robotické tělo, ale bylo zajímavé, že ač byly plameny modrofialové, tedy s největší výhřevností, tak se má kůže nepálila, asi také byla z nehořlavého materiálu. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Vypnula se sama za několik minut, což bylo oznámeno několikerým pípnutím. Zvláštní, cítil jsem jako po klasické sprše, zřejmě se mi v mysli zachovalo i to, nebo to tak bylo nastaveno? Nevím… ale neřešil jsem to. Po sprše jsem se oblékl a šel za Helen, která už nachystala snídani z nanovlnky.
„Snídaně? Vždyť jsme roboti…”
„Ano snídaně, ať vidíš, jak se vyprazdňovat… Jíst můžeme a nemusíme, když se přejíme, či spíše zaplníme břišní dutinu jídlem, tak ti dá pokyn senzor, že se máš vyprázdnit. Co se vyprazdňování týče, tak k tomu slouží tento otvor a tato hadička, je to to samé jako když jsi byl tenkrát v nemocnici a nasadili ti kateter.”
„Jo to je praktické…”
„Pokud se trubička ucpe, tak je tu ještě možnost ono jídlo vydávit. Takže si v podstatě můžeš vybrat, jak budeš ono jídlo vyprazdňovat. Jinak, trávící enzymy máš přibližně na měsíc, pak se musí doplnit, nebo bys neměl jíst.”
„Aha, díky, dobrá připomínka a co se stane, když jíst budu?”
„Ucpe se ti břišní dutina, či spíše ti to v břichu zatvrdne a pak se to musí vydělat ručně, ale i to je snadná pomoc, nicméně k tomu už budeš muset použít servisní tlačítko, které máš na týlu. Zadáš příkaz vyprázdnit břišní dutinu a stiskneš tlačítko, automaticky se břišní dutina otevře a písty vysunou neztrávenou potravu ven a pak zase zajedou a břišní dutina se uzavře. Je třeba to dělat někde v klidu a pokud možno stranou od lidí, ne každý je na to zvyklý a navíc v době servisního módu jsi naprosto odpojen od všech dalších funkcí. Vyjímku tvoří pouze tři zákony robotiky.”
„Jo, tomu rozumím a chápu to a šance na úspěch zachránit člověka v takovémto stavu?”
„Podle dostupných informací se pohybují kolem dvaceti procent na to, že tě taková situace nezničí. To je naše jediná robotická slabina, tedy ten servisní mód. Je to v podstatě jako u hada. Ten když svléká kůži, tak je taky bezbranný.”
„Díky za info, budu na to myslet.”
Komentáře