Děti Krakatoy – Android (kap.5)

„Cesta byla pohodlná, až na pár vln, co se překotili přes člun, ale to nebylo nejhorší. Nejhorší byl onen cíl, kam jsme pluli, ale v tu dobu o tom nikdo z nás neměl ani tušení… Před cestou jsme se ještě najedli a hned tvrdě usnuli. Asi nám něco namíchali do jídla. Ale já ne. Mám alergie na sedativa a tak jsem vše vyzvracel, proto uspávací prostředek u mě působil jen krátce. Jinak všichni tvrdě spali. Probudil jsem se až, když jsme byli poblíž pevnině. Po očku jsem sledoval lodivoda, a jak se loď pere s vlnami…“ na chvíli jsem se odmlčel a počkal, až si Thomas vše zapíše.
„To jste nic neudělal?“
„Čekal jsem na příhodný okamžik, ale jak chcete někoho sejmout, když musíte hrát spícího? Až za pár hodin přišla moje chvíle, ale bylo už pozdě. Člun narazil na útes a všichni jsme najednou byli ve vodě. To probralo skoro všechny…“
„Takže ten uspávací prostředek nebyl tak silný, nebo ano?“
„Nejsem si jist, důležité bylo dostat se na břeh, který byl vzdálen asi sto metrů.“
„Takže jste doplavali na něj a co bylo dál?“ vyzvídal Thomas.
„No, doplavat na něj bylo celkem obtížné, už kvůli silnému spodnímu proudu, který některé odnesl na volné moře. Shodou okolností i našeho lodivoda…“
„Moment! Narazili jste do útesu, ale přesto jste museli doplavat sto metrů na břeh? Tomu nerozumím,“ přerušil mě Thomas.
„Víte, Thomasi, ten útes byla vlastně jen taková malá strmá skála, takže se na ni nedalo vystoupit… proto to plavání na ostrov.“
„Aha, už tomu rozumím, já se jen bál, Edgare, že se vám to popletlo.“
„Thomasi, na tu hrůzu nejde zapomenout…“
Vstal jsem ze židle a popošel jsem směrem k oknu a zadíval jsme se kamsi do dáli… k obzoru… ten pohled mi připomněl naše ztroskotání. Taky jsem se tenkrát tak díval k obzoru. Z ničeho nic mi zalesklo oko a slza mi stékala po tváři… Helen… už ji nikdy neuvidím…
„Dáme si pauzu, Edgare?“
„Vcelku ji uvítám, musím si to setřídit. A taky nabrat síly.“
„Dobře, skočím pro hamburgr a něco k tomu. Jistě vám už vyhládlo.“
„Jste laskav, Thomasi, ale mě stačí jen něco malého, mám žaludek jak na vodě.“

Jakmile Thomas odešel, tak jsem zapadl znova do křesla a usnu. Zdálo se mi o Helen…
„Miláčku,“ obrátila se na mě a já uviděl, jak se jí lesknou oči radostí. „Co si takhle vyjet za město na piknik? Víš, tam k tomu lesíku u rybníka, jak jsme byli před rokem…“
„Jo, to by šlo. Stejně nemám co na práci a taky budu rád, když z města vypadnu,“ prohodil jsem jen tak ledabyle, ale po očku sledoval, jak to vezme.
„Trápí tě snad něco?“
„Ále, moc práce, však to znáš. Máme v ústavu nového mladíka a tak ho zaučuji.“
„To nebude tak horké, uvidíš. Jistě se osvědčí,“ prohodila ke mě a pohladila mě po vousech.
„O to ani tak nejde, ale do všeho strká nos. Mám takový pocit, jako by tam byl nastrčený a má nás kontrolovat,“ načež jsem se podrbal na bradě a zamyslel se zrovna nad tím co jsem řekl. Teprve teď mi to došlo. No, jo. Je to fízl a chce někoho čapnout! Nejspíš mě!!! Ježkovy oči. A začal jsem v paměti pátrat, co jsem mu vlastně všechno ukázal a jak jsem mluvil. Kontrola sice byla na denním pořádku, ale tohle bylo jiné, ještě k nám nikoho nenasadili, jen jsme podávali podrobné výkazy své práce a vždy jednou za čas šli na kobereček k nadřízeným a na psychotesty. Stačila malá odchylka, nepatrné zaváhání, drobná nepozornost a po člověku se slehla zem. Takto sebrali mého dřívějšího kolegu, se kterým jsem pracoval na tom projektu od začátku. Prořekl se a už ho nikdy nikdo neviděl. A pak mi tam nasadili tady tohoto „nováčka“… Pěkný nováček… krysa to byla… Přistihl jsem se, že si to chladnokrevně uvědomuji…
„Tak buď opatrný, víš, že zprotivit se nadřízeným rovná se vyhazov a my teď musíme splácet byt. Nehledě na to, že už bych si přála, aby jsme dostali to povolení,“ a zasnila se, jaké to asi bude, až budou mít malé.
Viděl jsem, jak se blaženě usmívá a nechal ji při tom. Netřeba vířit vzduch. Měl jsem ji moc rád, ale věděl jsem, že dřív, jak za pět let povolení nedostanu a tak jsem ji neustále udržoval v naději, že už to konečně bude. „Neboj se Helen, jistě to bude brzy, věřím tomu. Zrovna včera jsme dokončili kus práce na tom projektu a tak si myslím, že z toho něco kápne.“
„Myslíš, že nám dají příslib?“ otázala s radostí na rtech, ale ač nechtěně, tak jsem ji hned zchladil.
„To sice ne, ale jistě dostanu přidáno a kdo ví, třeba teď konečně po letech postoupím do vyšší třídy a konečně dostanu tu zlatou frčku.“ Zlatá frčka – odznak ve tvaru globu s okem uprostřed, tak se říkalo odměně za dlouholeté zásluhy ve výzkumu. Byli jí oceňováni jen nejlepší z nejlepších a z toho pak následně plynuly i další výhody.
„Myslíš, že ti ji dají jen tak?“
„Něco mi říká, že ten člověk, co ho tam nasadili mě má prověřit, jak jsem loajální k technokratům,“ a hend se mi vybavilo, že se mi dlouze, ale opravdu dlouze díval do očí, když jsem mluvil… Bylo to až s podivem, vůbec nemrkal, jen se díval. Že by robot? Android? Nesmysl. Ti přece ještě nebyli ani vynalezeni, jen se o nich psalo, jako o možném pomocníkovi pro člověka. Že by test? Že by ho přeci jen udělali a testovali na mně? Najednou mi hlavou vířilo plno otázek a dostával jsem čím dál větší strach… „Edgare!!! Edgare!!!“ slyšel jsem jakoby zpovzdálí… a pak jsem se probudil…
Thomas si právě zapaloval cigaretu a na stole vboněl burger. Hezky dozlatova propečený se spoustou zeleniny.
„Vy jste si zdříml… že… zdálo se vám něco?“ otázal se Thomas vida moje svraštěné čelo.
„Ále, o domovině, o Helen… a o… no nechme to být. Musím to něčím zapít. Nemáte tu něco silnějšího?“
„Stalo se něco?“
„Ne, ne, jen se mi zdálo o… no, nechci na to myslet.“
„Tak co? Whisky nebo rum?“
„Whisky, nejlépe dvacetiletou, pokud máte,“ he, he, dvacetiletou… nepil jsem ani dvanáctiletou, vlastně jsem nepil vůbec. Měl jsem chuť se ožrat, zapomenout na ten hrozný sen. Ne, nebyl to sen, to se mi jen opakovalo, co jsem prožil. Přesně a do detailu. Sakryš. Android… A najednou jsem chytl podezření. Není Thomas také android? Není to celé jen hra? Nespím ještě? Nedělají v ústavu se mnou nějaký pokus? Jako nechtěně jsem kopl do kovové nohy stolu a pocítil bolest na palci, až mi vyhrkla slza z oka a zaúpěl jsem. „Jauvajs, čert aby do toho!“
„Nervy?“
„Ano, Thomasi, občas se mi to stane. To víte, ta hrůza z toho… mám nervy na pochodu, no,“ snažil jsem se to zamluvit a přitom jsem ho začal bedlivě pozorovat. Je to android nebo není? A především, jsem vlastně vůbec vzhůru?!

Komentáře

Napsat komentář