Pomalu a dlouze jsem se napil podané whisky. Chvíli ji na oko znalecky převaloval v ústech a pak polkl…
„Fú, ta píše!“ a trochu jsem si odkašlal, ale ve skutečnosti mě bylo zle. Hlava se mi motala a moje myšlenky se rázem rozvířily.
„To víte, Edgare, slabá není,“ pravil Thomas. „Kupuji ji od jednoho známého.“
„Tak mu vy… řiď… te…“ a už jsem to nedopověděl. Upadl jsem do mdlob a zase se mi zdál sen, nebo to snad byla realita?
„Proboha, co jste mu to dali?“
„Adrenalin…“
„Vždyť zemře, už teď má tep dvěstěpadesát za minutu, to jeho srdce nemůže vydržet!“
„Musíme to z něj dostat a když ne z něj, tak od někoho dalšího.“
„Zešílel jste?“
„Co je nám po něm. Stejně už má podepsaný rozsudek smrti.“
„Tohle nedovolím!“
„Vy jste tu malý pán,“ a odstrčil ho. „Jedeme dál!“ načež mu ochranka spoutala ruce a on mohl jen přihlížet této nechutné scéně.
„Tři sta… tři sta padesát… jsme na čtyřech stech miliampérech!“ odpovídal pomocník.
„Vy nejste lidi, vždyť se usmaží! Pusťte mě nebo…“ a vytrhl se ochráncům. Podařilo se mu jednoho rukama omráčit, ale druhý ho pendrekem trefil do břicha. Bolelo to hodně. Zapotácel se a zhroutil se k zemi.
„Odveďte pryč tu zdechlinu. Už ho tu nepotřebujeme,“ zavelel důstojník.
Byl bez šance. Původně u toho chtěl být, ale teď by nejraději nebyl. To nebyli lidi, to byly nestvůry. Vše už vnímal jen jako z dálky. Ale pak najednou zaslechl výkřik a světlo potemnělo. Už to má za sebou, pomyslel si.
Netrvalo to dlouho a přišel na řadu další… A on opět u toho asistoval. Nepamatoval si nic, ani co proběhlo před pár hodinami v této místnosti, ani jak se sem dostal. Jen tu teď stál a pozoroval měřák.
„Začneme na deseti, to ani nepozná… Vše zapojeno?“
„Ano, můžeme.“
„Dobře tak jedem!“ a začalo to nanovo…
Chvíli se nedělo nic, jen bylo slyšet bzučení agregátu, jak dodával proud.
„Zvyšte na dvacet…“
Prsty na rukou muže se začaly maličko chvět. Přidali dalších deset.
„Fíha, třicet! To je rekord. To ještě nikdo nepřežil. A teď opatrně…“ zavelel. Důstojník ho zpovzdálí pozoroval. Ani nevěděl, že opět bude svědkem něčeho neslýchaného.
„Doktore! Prsty!“ upozornil pomocník.
„Musíme mu do dlaní dát kus dřeva, jinak si je rozedře. Vypněte to!“
„Ne! Jeďte dál. Musíme to z něj dostat!“ zavelel důstojník a stiskl mu rameno tak, aby bylo poznat, že je to buď on nebo ten nebožák.
„Copak vám na něm nezáleží?“ obořil se na něj.
„Věděl, co bude. Viděl to už.“
„Jakže? Vy už jste to s někým zkoušeli?“
„Ano a vy jste byl u toho…“
„To není možné, tohle bych nedovolil!“
„Ale dovolil…“ a vytáhl paprskomet z pouzdra a dal mu jej k hlavě.
„Aha… už tomu rozumím… dobrá, ať je po vašem. Jedeme dál…“ nechtělo se mu, věděl, že tento člověk se asi před ničím nezastaví. Kam až zajde? A kam zajde on?
„… čtyřicet dva…“ hlásil pomocník.
„Nemáme čas! Zvyšte rovnou na padesát!“ opět se vložil důstojník.
„Jakže?! Vždyť ho zabijete!“
„Ale ne, on to vydrží…“
„Dobrá, ale píchněte mu sedativa, tohle bude hodně bolet…“ nemohl dělat nic, jen se starat, aby přežil. Co taky s pistolí u spánku?
„Vidíte, že to jde,“ a důstojník se zaculil.
„Zvíře!“
„Ale, no ták. Jste jím sám a ani o tom nevíte,“ a dal se do smíchu. Byl to takový ten vražedný popudlivý smích, spíš výsměch než-li smích.
Už mu to začínalo docházet. Museli mu vymazat mozek, ale jak teď z toho ven? Musí si teď dát velký pozor na to, jak bude mluvit. Snažil se přijít na to, jak to udělali, ale nepřišel na nic. Asi nějaký tajný projekt, jako tento. Čert, aby to. Do čeho ses to, Edgare, namočil?
Komentáře