Ano, bylo to tak, zachránil jsem se náhodou, ale byla to vůbec náhoda, když tak o tom přemýšlím. Co ty mé mdloby? Co asi stalo tam, předtím? A myšlenky mi začaly proudit hlavou.
„Nad čím uvažujete, Edgare?“ optal se Thomas.
„Víte, nad tím proč upadám do mdlob pokaždé, když se napiju whisky. Něco mi tu nehraje a já nemůžu přijít na to, co to je,“ a zase jsem začal uvažovat. Je v té whisce nějaká droga nebo něco? Jsem pokusným králíkem? Co se to jen děje?!
„Nezjistíme to asi dřív, než se to celé odehraje. Víte co, napijte se ještě…“ pobízel mě Thomas.
„Nevím… Mám?“ a hlavou mi výřily další otázky. Pokouší se Thomas ze mě dostat ještě něco? A i kdyby ano, co to má společného s tou whiskou. Sám mi ji přece nenabídl, chtěl jsem ji nejdřív já. Ne, to nemůže být pokus. To rozhodně ne. A opatrně jsem přiblížil skleničku k ústům a najednou jsem uviděl, či spíše ucítil Thomasův dychtivý pohled. Vyloženě čekal, až se napiji, až v té whisky smočím ústa a polknu ji. Řekl jsem si, že to udělám trochu jinak…
Naoko jsem se napil a jakoby upadl do mdlob a poslouchal. Oči jsem nechal zavřené jen natolik, abych mohl škvírou mezi řasy pozorovat okolí, co se kolem mě dělo. Výsledek byl pro mě šokující…
„Je tam!“ hlásil Thomas.
„Opravdu?“ ozval se ženský hlas odněkud shora.
„Připojím ho a zas ho budeme sledovat, jsem zvědav, kolik toho tento android vydrží!“
To byla pro mě neuvěřitelná rána. Já a android? Nemožné, nebo, že by přeci jen? Chvíli se nic nedělo a pak mi Thomas zatáhl za vlasy. Nic jsem necítil, žádnou bolest, jen jsem věděl, že mi z hlavy něco sundává a připojuje jakési kabely.
„Okamžik pravdy, teď nebo nikdy!“ ozval se opět ten něžný ženský hlas.
„Je připojen… podívejte, zase se klepe, to nemůže hrát…“
„Jen aby!“
Ano, třásl jsem se. Jakmile ke mě ony dráty připojily, tak mým tělem projela neuvěřitelná křeč a další a další. Vše v rychlém sledu. Nebyl čas uvažovat. Otevřel jsem oči dokořán a rukou si sáhl za halvu a ohmatal kabely. Thomas to zpozoroval a vyděšeně vykřikl: „Žije!“
„Takže přeci jen pokus! To vám přijde Thomasi draho!“ vyjel jsem na něj. Mé zjištění bylo děsivé. Kabely vedly kamsi do mé hlavy a já tam stál připojený k jakémusi přístroji, který se tam vzal neznámo odkud.
„Musíte ho zadržet!“ vykřikl onen ženský hlas. „Dělejte, přeci něco!“
„Už je pozdě, už zná pravdu…“
„Že nejsem člověk? A co tedy jsem?!“ vyhrkl jsem směrem k Thomasovi, ale má mluva byla najednou nějaká jiná. Ani jsem nepoznával svůj vlastní hlas.
„Co říkal?“
„Moment podívám se,“ a Thomas přistoupil k přístroji.
Měl jsem dostatek času, abych si vše utřídil a rozvážil, ale rozhodl jsem se, že nebudu dělat problémy, protože pokud je to pokus a já králík, tak je stejně nemožné jakkoli se odtud dostat. Mozek mi jel na plné obrátky… Já, android?! Jak, proč, kdy?
„Nejde to přečíst, je to nějaká hatmatilka!“
„Odpojte ho!“
„Ne! Ještě ne! Uvidíme, co udělá…“
„Vždyť vás může zabít!“
„Nemyslím… podívejte, už se uklidnil…“
Pravda, těch několik okamžiků stačilo na to, abych sebral rozum do hrsti. Zkusil jsem zase něco říct, ale výsledek byl tentýž. Nedomluvíme se. Co teď? Chvíli bylo ticho, jen Thomas cosi kutil u onoho přístroje a pak mě to napadlo! Písmo! Obrázky… Takovým neartikulovaným zvukem a jakýmsi trhavým posunkem jsem požádal o papír. Thomas pochopil a podal mi list papíru a tužku. Zkusil jsem něco napsat, ale když jsem se na to podíval, tak jsem to nepřečetl ani já… dobrá, takto to nejde a zmuchlal jsem papír a hodil ho za sebe. Thomas se pro něj chtěl sehnout, ale zarazil jsme ho rukou a naznačil mu, ať mi dá ještě jeden… Řekl jsem si: zkusím obrázky a začal jsem malovat postavu, jak popíjí nápoj. Povedlo se. Thomas to trpělivě pozoroval. Pak jsem se prstem dotkl postavy a ťukl se do hrudi.
Thomas pochopil: „Asi jsme mu vyřadili obvody a nemůže komunikovat, ale cestu si přesto našel. Je prostě geniální, já vám to říkal!“
Thomas rychle dokreslil stoleček a druhou postavu, ukázal na ni a ťukl se do hrudi. I já jsem pochopil. V rychlosti jsem namaloval na další obrázek velký otazník. Byl sice kostrbatý, ale otazník to byl a opět se ťukl do hrudi. Thomas chvíli váhal a pak vzal ze stolku ostrou dlouhou jehlici. Naznačil mi, že ji chce prostrčit skrz moje uši. To se mi zdálo šílené a měl jsem obavy, ale nezadržel jsem ho. Chtěl jsem vědět, co se bude dít…
„Nedělejte to, nevíte jak zareaguje!“ ozval se varovný ženský hlas shora.
Naznačil jsem rukama, že budu v klidu. Chvíli trvalo, než to Thomas pochopil. Původně si asi myslel, že chci skončit, že chci umřít a tak mi chtěl sundat kabely z hlavy, ale zarazil jsem ho… Otočil jsme papír a nakreslil veliké kolečko. Měla to být sice nula, na znamení toho, že budu v klidu, ale tohle Thomas už pochopil a ukázal to kamsi do rohu místnosti za má záda. Otočil jsem se a tam jsem ji uviděl. Krásná, mladá žena. Mohlo jí být sotva dvacet let. Její plavé lasy ji splývaly až po ramena. Na sobě měla purpurový oděv a v ruce kalkulačku. Popošla ke mě a opatrně mi ji vložila do ruky. Ihned jsem na ni vyťukal jedna krát nula a jen zlehka jsem se dotkl rovná se a podal jsem ji Thomasovi.
„Bude spolupracovat! To je paráda!“
„No dobrá, ale jak se domluvíme? Odpojíme ho?“
„Ne, to by se zas vrátil do toho původního stavu. Takže nezbývá, než ta jehlice…“
Thomas ji vzal a přiblížil se ke mně. Zarazil jsem ho jen natolik, abych upoutal jeho pozornost a vnímal můj obličej. Pomalu jsem kývl a ukázal mu zaťatou pěst.
„Věří nám, jde do toho a drží nám pěsti!“
„Jste si jist, Thomasi?!“
„Určitě, jak říkám, je to génius! Takový tu ještě nebyl!“
Thomas mi prostrčil jehlici jedním uchem a posunoval ji hloub a hloub do hlavy. Najednou vše potemnělo a já slyšel jen brzučení. Byl jsem dezorientován a zachvátila mě panika, ale pak jsem se po několika okamžicích uklidnil. Uvědomil jsem si, že to bzučení budou asi mé vlastní obvody, mé srdce, má elektřina. Pak se opět rozjasnilo. Thomas stál naproti mě a chmuřil se. Vzal jsem si kalkulačku a vyťukal další rovnici… tentokrát sinusoidu.
„Je v pořádku! Výtečně!“ a Thomasovy oči se najednou rozjasnily i ten jeho původní výraz vzal za své a teď se tvářil jako malé děcko, když dostane novou hračku. Pousmál jsem se.
„Podívejte, on se směje, neuvěřitelné! Dokázal i přes to všechno rozhýbat mimiku v obličeji. Jak to jen udělal? Vždyť ten obvod musí být vypnutý! Nebo snad ne?! Dokázal to snad nějak obejít?“
Vyťukal jsem tentokrát složitější rovnici, sice jsem nerozuměl Thomasovi tentokrát už ani slovo, ale uměl jsem ještě z mládí odezírat ze rtů. To mě zachránilo. Thomas na to chvíli hleděl a pak povídá: „Tohle bude asi oříšek,“ a zkoumal rovnici dál. „Aha, výsledek je jedna! Takže je obešel, ale jak?“
Znova jsem ji vyťukal ještě jednou…
„V tom bude nějaký oříšek,“ vmísila se ona slečna. „Proč by jinak vyťukával totéž ještě jednou? Jistě se nám snaží něco říct. Dejte mu další papír a ne jeden, rovnou celý blok!“
Přemýšlel jsem chvíli, jak to nakreslit. Jak nakreslit, že základní obvody mám v pořádku? Zkusil jsem to. Buď a nebo. Nakreslil jsem domeček a rodinku se psem a nad nimi sluníčko a vedle domu košatý strom s ovocem.
„Tak tomu nerozumím, proč nám kreslí domeček?“
„To je přece jednoduché, snaží se naznačit, že je v pohodě… Podívejte…“ a Thomas ťukl do sluníčka a pak do sebe, do ní a udělal kruh kolem rodiny.
„Co jste to udělal?“ optala se.
„Jen jsem mu řekl, že jsme s ním. Tohle musí pochopit i dítě…“
Ano a také jsem to pochopil, aniž jsem se musel dívat na Thomase. Byl jsem u vytržení…
Komentáře