Těžko popsat pocit, který jsem právě zažíval, když ke mě Thomas připojil kabely. Najednou bylo všude ticho a tma. Nevnímal jsem svoje tělo, jen mi hlavou letěly myšlenky a do nich vstupovaly obrazy. Prvně jsem neviděl nic, jen prázdnotu, hustou černou… pak se kolem začalo jasnit a já viděl v dáli jakési světlo. Šel jsem za ním… Hodně lidí se mě kdysi ptalo, co je to vlastně to světlo, které vidí na konci tunelu, když prožívali klinickou smrt. Odpověď pro mě tehdy byla nesnadná, i když je to v praxi velmi jednoduché, jak jsem později zjistil. Zdá se, že si protiřečím? Nikoli. Ale je pravda, že i ve všedním životě je toto světlo uvést do praxe poněkud složitější. Především však pro lidi, kteří nemají představivost. Ono světlo totiž může zobrazovat několik věcí zároveň a je jen na nás, jak ho pojmeme. Světlem tedy může být pravda (absolutně čistá), ale i světlo jako takové. Obecně se dá říci, že je to něco co nás jakýmsi způsobem „vede“ po naší cestě životem. Záměrně se zde nezmiňuji o cíli, jelikož cíle jsou pomíjivé, ale cesta, kterou se ubíráme je stálá (na té cestě je několik bodů/cílů, které míjíme). Takže, i když projdeme dveřmi k tomuto světlu, či dojdeme na konec onoho „tunelu“, tak nás čeká smrt. Ale netřeba se děsit, jak jsem zjistil. Právě tato „smrt“ zobrazuje ukončení věcí, jež předcházely dnešku a od teď se odvíjí nový život. Lze tedy říci, že ne v každém případě jde o smrt těla, ale může jít i o smrt ducha. Nevím, zda to teď řeknu úplně přesně, tak jak je to v Bibli, ale jde o to, že pokud se dostaneme k jistému poznání (svými skutky), tak z nás bude sejmuta nepravost (bude nám na ústa nadělem vložen kámen z oltáře očištění, či jak to nazvat). Zkrátka a dobře budou nám odpuštěny naše hříchy (bude vynulována karma) a právě od této chvíle začínáme žít „novým“ životem. Zároveň se u některých lidí dostavuje „poznání“ a to buď ve formě snů, prorockých vidění, či v pochopení „náhody“, která je obklopuje. V méně častých případech jde o pochopení celku (jednoty), ale to se děje v jen párkrát za celý lidský věk (eon). Svým způsobem jde tedy o poznání Boha a jeho „záměrů“ a podřízení se jim (vždy jde o podřízení dobrovolné). Zvláštní na tom je právě to rozhodnutí. Buď se Bohu a jeho záměrům podvolíme a vypijeme si ten kalich hořkosti až do dna (po právu za naše činy), nebo se nepodvolíme a náš život bude ukončen, takže zemřeme (skutečně) a veškeré vědomosti, co jsme v tomto životě nabyli budou ztraceny (mimo nevyrovnaných karmických závazků, které nám zůstanou). Ale i v tomto případě je Bůh milosrdný a nabídne nám další možnost, jak se napravit a to právě způsobem, jakým se narodíme (změna data, jména, národnosti). Nutno podotknout, že jménem, tedy rodinnou karmou můžeme být ovlivněni jen dočasně. Pak záleží na nás, zda ji (tuto rodinnou karmu) přijmeme, či proti ní budeme bojovat a změníme si jméno (případně nám dají naši přátelé přezdívku). To pak stanoví další naši cestu (vyrovná nám to stezku). Opět je to tedy jedna z věcí o kterých se Bible zmiňuje (zapři sám sebe a vem svůj kříž – smiř se s osudem a jdi po cestě mé). Není to tedy příkaz, ale spíše nabídka jak věci dělat, či výzva k následování (po příkladu Krista). Čeho tím dosáhneme, či jaký to bude mít smysl/prospěch pro nás jako takové? Předně poznáme všechny zákoutí lidské duše a to přímo v nás samých. Poznáme tím sami sebe, to zda jednáme správně (v duchu Pravdy), či nikoli. Dle toho pak můžeme poznat i duši jiného člověka. Tedy pokud se tzv. vžijeme do jeho situace, či nám ta situace připomene něco, co je v nás samých. Zjednodušeně jde o princip „středu vesmíru“, že tedy my jsme tím středem a vše, co se kolem nás děje jejen odrazem našeho života, či toho, jak ten svůj život vnitřně vnímáme… Jak tedy z toho tedy ven? Zcela jednoduše. Tím, že se opět zaměříme sami na sebe a budeme se snažit pochopit to, jak nás jiní lidé vnímají a zda v něčem nemají pravdu. Dá se tedy říci, že božskost je hledání sebe sama ve všem, co je kolem nás a je jen na nás, zda dobro budeme považovat za dobré, nebo v tom uvidíme ďáblovo pokušení a naopak. Zda zlo budeme považovat za zlé, nebo za jednu z mnoha zkoušek, kterými si máme jen projít a které nám staví Bůh do cesty, aby odzkoušel naši víru v něj. A tu jsem si vzpomněl na Joba z Bible a najednou se mi před očima promítl celý můj dosavadní život a já byl najednou v Jobově kůži, ne zcela, ale bylo to dosti podobné…
„Vzbuďte se, Edgare!“ slyšel jsem jakoby z dálky. To mi Thomas třásl ramenem. Cítil jsme jeho pevně hrubý stisk.
„Co, co… se… stalo… Žiji?“ blekotal jsem.
„Můžete hýbat ústy, výborně, takže se to povedlo… A co se vám stalo vám? Povídejte!“ dotazovala se Nikol.
„Ani nevím, prvně prázdno, pak tma a nakonec tunel se světlem, jako při klinické smrti…“, ale co se mi stalo skutečně jsem si nechával pro sebe. Bylo mi jasné, že stále mám duši, že jsem člověkem, jen vylepšeným…
Komentáře