„Seberte se!“ snažil se mě Thomas přimět k souvislejší řeči. Ano, byl jsem už na pokraji vyčerpání. Ne fyzického, ale po psychické stránce. A pak…
Všiml jsem si, že Thomasovi spadl žhavý popel na ruku. Chvíli doutnal a pak se mu do ruky propálil. Thomas tomu nevěnoval sebemenší pozornost, ale zato já ano!
„Hoříte, Thomasi!“
„Co, kde?!“
„Ruka!“
„To nic, mám umělou…“
Podezření ve mě nabývalo na síle, je to android. Musí to být android!
„Nepřibližujte se, ji ž vám nic neřeknu! Jste android, že?!“
„Ale no tak, Edgare…“
„Nechci nic slyšet, odcházím!“ a v rychlosti jsem se zvedl z křesla, ale Thomas mě zarazil.
„Počkejte přece a nechte si to vysvětlit…“
„Vysvětlit co? Že jste robot a se mnou se tu děje nějaký pokus?!“
„Ale ne… Přišel jsem o ruku a dali mi umělou…“
„Jak dali?“
„No, musel jsem si připlatit, ale poslouží stejně, jako ta pravá, jen necítím bolest. To je vše,“ snažil se mě uklidnit Thomas.
„Jak jste o ni přišel?“ nedalo mi se nezeptat, a i proto, že jsem chtěl mít jistotu.
„Při požáru v mém bytě, zaklínil jsem se do okna, či spíše okno mě přivřelo a useklo mi ruku… následně…“ a Thomas si opět zapálil další cigaretu.
Co když to jen hraje, aby ze mě dostal nějaké informace? Co když… Ale co, pokud mám být pokusný králík, tak na tom asi nejspíš stejně nic nezměním, tak si tu hru s Thomasem zahraji. Uvidíme, kdo zvítězí.
„To se mi nějak nezdá…“
„Náhoda, dosti trpká pro mě. Ale přečkal jsem to a za několik tisíc kreditů jsem dostal novou ruku. Má to i výhodu, už se nikdy nespálím. Navíc se mi zdá lepší než moje vlastní, podívejte,“ a uculil se a zakroutil rukou dokola kolem její osy. „Vidíte, mohu s tou rukou udělat prakticky cokoli a nic mi nebrání v pohybu, tak jako vám.“
„Úžasné…“ dal jsem naoko svůj obdiv, ale byl v tu ránu ve střehu, víc, než kdy předtím.
„Tak pojďme dál… co se stalo pak?“
„Potřebuji na chvíli pauzu, Thomasi. Musím si to utřídit,“ a honil jsem čas. Ten kdyby tak neletěl, tak jsem mohl… co vlastně… pokud přede mnou sedí android, tak mě odtud nepustí, pokud člověk… ale co s dohady… vždyť je to jedno. „Mohl byste mi nalít ještě skleničku?“
„Proč ne, ale ne, že se mi zase propadnete do mdlob…“ a zařechtal se jako šťastný kůň.
„Snad ne, i když ty mdloby, víte… na něco jsem si vzpomněl… ale to je na jiný příběh…“ a po očku sledoval, jak zareaguje.
„Vy máte ještě něco v rukávu? Jaký příběh? Souvisí to s tím?“ Ano, to byla neomylná známka toho, že je to zvědavý člověk, novinář, který jen dělá svoji práci… mám mu tedy věřit?
„Popravdě nevím, zda to spolu souvisí, možná ano. Vzpomínám si na to jen matně… jakoby jsem to ani nezažil, ale přitom na to mám dokonalé vzpomínky. Něco se stalo, něco ještě horšího, než vám teď vyprávím. To je jisté!“
„Co může být horšího, než zaživa lidi popravit v lávě?!“ divil se Thomas a vytřeštil oči tak, že jsem nabyl jistoty, že je to člověk. Oddechl jsem si v duchu a chvíli přemýšlel nad odpovědí.
„Co ta whisky?“ snažil jsem se získat čas.
„Jo, aha, pardon… tu máte!“ a Thomas mi podal poloplnou, nebo poloprázdnou skleničku. Poloplná, poloprázdná… dilema… asi takové, jako mám teď já. Co říct? Pokračovat v příběhu, nebo načít nový?
„Víte co, Thomasi, dokončíme tento příběh a pak vám povím o tom dalším? Ujednáno?“
„Souhlasím, ale doufám, že ten druhý nezapomenete…“
„Mám takové tušení, že se mi při tom vypravování ještě něco přihodí, víte ty mdloby… je to divné, ale pokaždé jsem zase na tom původním místě…“
„Vskutku zajímavé,“ a Thomasovi se zaleskly oči. Bylo v nich vidět cosi jako nápad, či něco takového… nějaké vítězství… A opět se mě zmocnilo podezření.
Napil jsem se, tentokrát opatrně, ale nebylo to nic platné. Opět jsem se přenesl kamsi… do té děsivé noční můry…
„Sto!“ hlásil pomocník.
„To není možné, zkontrolujte to ještě jednou!“ dával jsem mu pokyny.
„Je to tak, sto miliampér a furt se drží!“
„To nemůže být člověk!“
„A víte, že v podstatě máte pravdu?!“ řekl mi do ucha tak polohlasně onen důstojník.
„Co se tu děje?! Proč tu jsem?!“
„Á pán se začíná zajímat, že… už vám asi lecos došlo…“ chichotavě odpovídal důstojník.
„Žádám vysvětlení!“
„Tak pán žádá? Od kdy mají doktoři co žádat?! Budete poslouchat ať chcete nebo ne!“ a opět na mě namířil paprskomet, tentokrát ale stiskl spoušť. Paprsek mi uřízl špičku ucha. Zaúpěl jsem, ale spíš to byl reflex, než že by mě to bolelo, a dostal obrovský strach… v čem to jedeš, Edgare?!
„Tak se proberte, Edgare!“
„Co, co? Aha… uff… víte…“ blekotal jsem.
„Ano, už asi tuším… ta whiska, že… proto jste ji chtěl…“ dopídil se Thomas.
„Přesně tak, nevím, jak je to možné, že když se napiju, tak…“ uvažoval jsem nahlas.
„No uvidíme, co se bude dít dál, ale o tom příběhu mi pak jistě řeknete, že ano, Edgare?!“ dychtil Thomas. Ano, byl to člověk! Tohle nemohl předstírat žádný android.
„Ještě uvidím, sám nevím, co to má znamenat… zatím mám jen střípky…“
„Ale jste toho vyděšen víc, než z té sopky!“
„To máte pravdu, snad proto, že to prožívám teď jakoby poprvé…“
„Poprvé?“
„Nevzpomínám si na to, Thomasi,“ šel jsem s pravdou ven.
Chvíli jsme to ještě probírali, ale pak se dohodli na tom, že budeme pokračovat v původním příběhu a tyto mé eskapády s omdléváním budeme jen sledovat. A tak jsem pokračoval ve vyprávění té nejhorší noční můry, ale byla opravdu nejhorší?
„Rozhodl jsem se. Pryč od lávy a jediné východisko byla ona zátoka a tam…“ na chvíli jsem se odmlčel.
„Co bylo tam?“
„Z poza útesu vyplula loď a ani jsem se nenadál a už byl u břehu člun i s jedním chlapíkem… Doběhl jsem zrovna ve chvíli, kdy přistával na lávové krustě…“
„No tys nám dal. Mysleli jsme, že tě voda odnesla.“
„Kam by mě měla odnášet?“ hrál jsem blbého.
„Na moře, ty jeden vykuku a shoď ty fousy! Převlékat se za jednoho z nich, když ti jde o život, to jsi celý ty, Simone. Kapitán už na nás čeká. Asi se bude hodně divit.“
„Simon? Kdo byl Simon?“ netrpělivě mě přerušil Thomas.
„Jeden z námořníků. Ten, co nás vezl na ten ostrov se sopkou, jak jsem se později dozvěděl. Byl jsem mu k nerozeznání podobný, až na ty fousy a oblečení…“
„Aha, takže jste se vlastně zachránil, úplně zcela náhodou!“ vyvalil oči Thomas.
„Zachránil, ano, ale vyhráno jsem ještě neměl…“
Komentáře