Thomas se zvedl a popošel k přístroji. Najednou kolem mě byla černá tma a ticho a tak jsem mohl přemýšlet o sobě…
Jsem skutečně android? Asi ano, ale jak k tomu došlo a proč? Co se asi skrývá za tímto rozhovorem? To jsem se měl teprve dozvědět. A ta mladá dívka… hmmm… byla krásná… ale co stařík jako já by s ní dělal a navíc vlastně robot… No, bude se s tím muset nějak vyrovnat.
A tak jsem přemýšlel a přemýšlel… Měl jsem klid a to mi umožnilo utříbit si myšlenky ještě víc.
„Edgare, prober se,“ poplácala mě ona mladá dívka po rameni.
„Kdo jste?“ optal jsem se, ale už jsem tak nějak tušil a mé tušení se potvrdilo.
„Jmenuji se Nikol. V podstatě jsem vás udělala. Tedy ne přímo vás, ale vaše tělo.“ Mluvila pomalu a s rozvahou. Asi jsem ji dost předtím vyděsil a tak jsem nasadil úsměv.
„Těší mě…“ a podal jsem ji něžně ruku, tak jak to mají ženy rády a políbil na hřbet.
„A heleme se, přeci jen ve vás zůstalo ono gentlemanství,“ uchichtla se a drobet se začervenala.
„To víte, stará škola,“ přisvědčil jsem.
„A teď k věci – proč tu jste,“ drobet zvážněla.
„To by mě také zajímalo a mám hodně otázek,“ některé byli přímo palčivé a umíral jsem touhou, zda a jak mi je Nikol zodpoví.
„Na všechno dojde… Nebojte…“
„Víte, Nikol, musím se s tím nějak poprat a vysvětlení by mi udělalo za dost,“ snažil jsem se ji přimět k vysvětlení. Na chvíli se zamyslela a pročísla si rukou své vlasy. A jak si je tak prohrabávala, tak jsem za jejím uchem uviděl jakési světélko…
„Podívejte se, jsem taky android, ale starší model. Vy jste lepší.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Popravdě? V podstatě jsme jen přenesli vaše vědomí do tohoto robota, ale jste to stále vy… Chápete?“
„Nějak si to nedovedu představit. Robot sestrojený robotem?!“
„Ano, tak nějak to je. Jste moje diplomová práce,“ odpovídala Nikol.
Na chvíli jsem se zarazil a Thomas to zpozoroval a dodal…
„Je to tak. Píše se rok 2454. Zemřel jste před více než pětisty lety…“
„Cože? Jak jste… proč jste… no, to je jedno… a vy Thomasi jste také robot?“
„Ne, ne, já jsem jen obyčejný kybernetik. Shodou okolností jsem vás měl otestovat a zjistit, co se tehdy stalo. Támhle je kamera, podívejte,“ a ukázal na sošku na stole. Při bližším ohledání jsme ji uviděl. „Vše se zaznamenává. Máme s vaší domovinou nevyřízené účty, víte.“
„Aha, takže mám být jako bonzák?!“ což mě trochu vyvedlo z míry. Ani jsem nechtěl říct právě tohle, ale nějak mi to přišlo na jazyk.
„To zrovna ne, ale snažíme se zjistit, kam zmizelo tolik lidí za tak krátkou dobu, a že technokraté to mají spočítané už je nasnadě, toho se nemusíte obávat.“
„To znamená, že ještě vozí lidi tam na tu sopku?“ zděsil jsem se.
„Ano, ještě, ale už to nebude dlouho trvat a usvědčíme je… s vaší pomocí…“ dodal Thomas.
„Potřebujeme co možná nejvíc informací a tohle byl jediný způsob, jak se k nim dostat,“ vložila se Nikol.
„Pomůžu vám a rád, ale musíte mi vysvětlit co se to se mnou děje při pití té whisky.“
„To my sami nevíme, asi něco ještě dalšího… nějaký tajný projekt, na kterém jste pracoval. Jak je vidno, tak ta whiska má za účinek jakési vrácení do vzpomínek. Zprvu jsme nevěděli o co jde, ale tady Thomasovi to došlo hned, že vás, svým způsobem, vyzkratuje.“
„Vyzkratuje, divné slovo pro člověka…“ zauvažoval jsem nahlas.
„Uvědomte si, že už dávno nejste člověk, že nebýt…“ a Nikol se odmlčela.
„Čeho nebýt? Co se stalo?“ byl jsem netrpělivý.
„To si necháme na jindy. Teď je třeba pokračovat v tom příběhu. Musíme to co nejvíce zmapovat!“ a Thomas na mě upřel svoje hnědé oči, až se mi zavrtaly hluboko… kam vlastně, může robot něco takového cítit? Apropo, cit, jak jsem mohl cítit? To byla další otázka, ale odpovědi jsem se nedobral.
„Dobrá, budeme tedy pokračovat, ale pak mi vše řeknete, ano?!“
„Ujednáno…“ a Thomas i Nikol mi podali pravici. A na znamení dohody jsme si potřásli rukami.
Komentáře