Byl jsem u vytržení. MÁM DUŠI!!! Jsem člověk! Byl jsem rozrušen, ale nechtěl jsem na sobě nechat nic znát, ale Thomas cosi vytušil…
„Klinická smrt, říkáte, Edgare?“ a Thomas se na okamžik zamyslel.
„Co je to?“ zeptala se Nikol.
„Víš, to je… jak ti to jen vysvětlit… představ si, že tvoje tělo pozbude svůj účel a tvé vědomí se vsákne do hlavního počítače a najednou budeš vědět a cítit to, co cítil Edgar. Tedy spojení s něčím větším než dokážeš sama pochopit. Budeš tam mít sice tělo, ale nebude fyzické, bude jen imaginární, ale budeš cítit vše tak jak cítíš teď…“ snažil se to Thomas vysvětlit.
„Moc dobře to nechápu…“ a Nikol si prohrábla své vlasy.
„Je to něco úžasného a nepředstavitelného… v podstatě jde o…“ vložil jsem se a pak mi najednou slova ztuhly na rtech. Ano, poznal jsem pravdu… Duše žije věčně. Nelze ji jakkoli zapudit, smazat jako soubor z disku, jako…
„O co jde?“ netrpěli se domáhala odpovědi Nikol.
„O něco, čemu my říkáme nebe a ráj. Těžko bys to pochopila, ostatně ke čtení z Bible jsme se ještě nedostali,“ a Thomas vzal do ruky tlustý svazek ze zásuvky stolu, který byl přepásán koženou sponou. „To je tohle,“ a ukázal ji Nikol.
„Kniha?“
„Ano, kniha, ale strašně stará. V podstatě se dá říci, že ji zná každý člověk na světě. Její hodnota je nevyčíslitelná.“
„Tak proč se ti tu, Thomasi, takhle jen povaluje v šuplíku? Neměla by být v trezoru?“ dedukovala Nikol.
„Tam také je… tohle je jen její opis.“
„A co se tam píše?“
„Vypráví o začátku světa až po jeho zánik a nový svět,“ snažil se Thomas shrnout její význam do jedné věty.
„Ne tak docela, vypráví o tom, jak se chovat a co dodržovat, aby člověk byl dobrý… tedy neměl poruchu…“ snažil jsem se to Nikol trochu přiblížit.
„Poruchu?“
„Ve tvém slova smyslu… Představ si, že někoho zabiješ, co udělají technici? Opraví tě. Totéž se děje i u lidí, ale jinak… člověka na dlouho zavřou do vězení a tam se děje náprava. Ne však výměnou obvodu, ale postupně se mění jeho uvažování a když se to povede, tak je z něj nový člověk, ale tu vzpomínku si nese celý život s sebou, víš…“ snažil se to Thomas nějak kulantně zaonačit.
„To ho nejde opravit zcela?“
„Ne, člověk má takzvané svědomí a to buď má a nebo ne. Tedy má ho každý člověk, ale někteří ho nevnímají vůbec a jiní naopak strašně moc, takže z toho jsou pak i nemocní a to i za takové věci, jako třeba pohození papírku na chodníku,“ vložil jsem se do debaty.
„To moc nechápu,“ a Nikol zamrkala víčky. Bylo vidět, že nad tím uvažuje.
„Zkrátka, jsou lidé, které se opravit nepodaří a jsou lidé, které se opravit podaří, ale mají doživotní trauma z toho co udělali,“ vysvětloval Thomas. „Tíží je to tak moc, že se nakonec opět porouchají, ale nějak jinak, v jiné části mozku.“
„Aha, takže výsledek je vždy nežádoucí?“ zeptala se Nikol.
„Většinou ne, pokud jde o malé prohřešky. Na ty člověk zapomene, ale jakmile jde o prohřešek větší a navíc spojený s nějakou vypjatou situací, tak se to zapíše hluboko do podvědomí…“
„Podvědomí?“
„No.. Ééé…“ Thomasovi docházely slova a hledal očima pomoc u mě, já jsem však byl také v koncích… a tak bylo chvíli trapné ticho.
„Skrytý soubor, něco jako výchozí program,“ snažil jsem se Thomasovi pomoci. „Ty do něj nemáš přístup, ale přesto tě řídí…“
„Už tomu rozumím!“ zavýskla Nikol a oči ji zazářily.
„Nerozumíš děvče… ani lidé tomu úplně nerozumí, jak bys mohla ty?“ opáčil jsem.
„Tak víte co, Edgare, napojme se na sebe… Třeba pochopím z vašich myšlenek!“ a Nikol si už sundávala část kštice z hlavy, aby se mohla propojit kabelem.
„Ne, na to nepřistoupím!“ razantně jsem řekl a Thomas se na mě tázavě podíval.
„Pročpak ne? Pochopila by a pak… stejně se to musí vyzkoušet,“ a Thomas ťukal cigaretou nervózně do stolu.
„Zatím nechci, snad později. Ostatně jsem ještě ani nedopověděl ten příběh se sopkou, to chcete, aby se to všechno ztratilo, když by jsem se porouchal? To nemůžeme riskovat! Mě jde především o to, aby se už nic takového nestalo a vám, Thomasi, jistě také,“ a poposedl jsem si v křesle. Najednou mě začalo nějak pálit, ale nic mi pod tělem nehořelo, byl to jen takový pocit.
„Pravda, musíme pokračovat v příběhu…“ a Thomas si opět vzal zápisník a v rychlosti si přečetl poslední záznamy. Podíval se na mě a najednou jsem cítil, jak se mě Nikol dotkla rukou a uchopila mě. Bylo to podivné. Znal jsem lásku, ale tohle bylo jiné… od robota… od… od umělé ženy… od… Dotek byl něžný, ale přitom vroucí. Kruci, proč ji připisuji tolik lidských vlastností, vždyť ani nemůže vědět, co je to cit a láska…
Komentáře