„Proč jsi tak smutný Edgare?“ optala se mě Helen. Moje žena byla starostlivá a stále se starala, abych nestrádal, ale dnes to bylo jiné.
„Víš proč, ne?“ odvětil jsem a upřel na ni dlouhý svíravý pohled.
„Netuším, povíš mi to?“
„Děti.“
„Nezačínej s tím zas, víš že to nemá smysl a zbytečně bychom se hádali.“
„Jak nemá smysl, jinde děti mít mohou, jen my tu ne, proč asi?!“
„Žiješ tu, tak se s tím srovnej a dost už, nechci už na toto téma nic slyšet!“ načež odběhla do kuchyně a z ní se zanedlouho ozval mírný pláč.
Zvedl jsem se z křesla v obýváku a šel za ní ji utěšit. Věděl jsem, že by je chtěla, ale nebyla tu žádná možnost, až na jednu… riskantní… útěk, ale to jsem teď nemohli.
„Víš Helenko, já chci, ale ta naše společnost…“
„Mlč, být co k čemu, tak už jsme dávno za velkou vodou,“ myslela tím na druhém kontinentě, kde je to možné. Tady, v našich končinách, pesticidy způsobovali mužskou neplodnost.
„Vždyť se snažím, abychom taky měli. V práci mi slíbili povýšení a tím pádem snad i možnost dítěte,“ snažil jsem se ji uchlácholit.
„Snad?“ vyjekla Helen nakvašeně. „To ti je to úplně jedno? Dupni si!“
„To právě že nejde. Pokud nedostanu příslib, tak s tím nic dělat nemůžu.“
„A jak se ten příslib získá, víš?“
„To víš taky, že ne jen tak…“ bylo to za zásluhy ve výzkumu a už mi taky bylo zle. Ne od žaludku, jako spíš z nervů.
„Jdu na pivo, chceš něco donést, když už půjdu ven?“
„Běž si kam chceš, když je ti naše manželství ukradené!“
„Heli…“ snažil jsem se ji obměkčit „vždyť víš, že tě mám moc rád…“
„To jo, ale chlapy asi víc!“ a bouchla s dveřmi od kuchyně. Bylo jasné, že dnes už s ní nic nebude a tak jsem sbalil kabát a vyrazil do města. Co taky, přemlouvat ženskou, která si cosi usmyslela nemá smysl. Však ono jí to přejde, říkal jsem si, ale opak byl pravdou.
Svět ve kterém jsem se narodil byl technokratický, nikde ani známka toho, že by lidé znali lásku, romantiku, či něco podobného. Tedy ne v této společnosti a ti co lásku znali, ji tajili.
„Hele Edgare,“ povídá mi Verus v klubu. „Víš, že kdesi na druhém konci země je to jinak?“
„Vážně a kde?“
„Kdesi v Oceánii,“ odpovídal již natěšený Verus. Pilně se totiž připravoval na únik z naší země kamsi do neznáma.
Já tehdy byl ještě mladý a má žena též a tak mě pojednou pojal nápad zkusit to taky…
„A víš, jak se tam dostat?“ optal jsem se ho.
„Ano, i ne. Mám známého a ten má zas kontakty dál. Prubnete to? Já a má žena jo,“ přesvědčoval mě Verus.
„Nevím, musím se poptat Helen.“
„Tak jednejte rychle za čtrnáct dní vyrážíme.“
„To je dost na rychlo…“
„Čím dřív, tím líp. Nehodlám tu trávit už ani minutu navíc.“
„Dobrá a co ještě potřebujeme vědět?“
„Nic si neberte, jen kredity, něco v čem pojedete a maximálně jedno příruční zavazadlo. Ale ne že o tom někomu řekneš mimo Helen!“
„Máš mé slovo, stačí?!“
„Stačí. Domluveno tedy. Za týden sem přijďte oba, jak jste se rozhodli.“
„Dohodnuto,“ podali jsme si ruce a já zamířil s touto zajímavou zprávou domů. Tam mě však čekalo rozčarování.
Doma na mě čekala policie a ptali se, kde jsem byl a s kým jsem mluvil. Popravdě jsem pověděl, že na pivu za chlapy podívat se na fotbal. Chtěli i jména, tak jsem jim je řek, ale nic o tom, co mi řekl Verus. Bylo to podivné. Helen na mě měla upřené oči, jako by čekala, že ještě něco přijde a že mám mlčet, ale chlapíci se bez dalšího vyptávání otočili na podpatku a vypadli ze dveří.
„To jsem ráda, že už jsou fuč,“ oddychla si Helen, jen co za nimi zamkla… Odvedla mě do obýváku a tam mi vše pověděla. Byli tu prý kvůli dítěti, že prý jsme loajální a tak prý tu je velká šance, že se nám poštěstí. Sama však připustila, že je to podivné. Zjevili se zanedlouho potom, co jsem odešel a posuňkem mi naznačila že je tu asi mikrofon. Ještě že tak. Už, už jsem se jí snažil říct tu novinu o útěku… A tak jsem si ji musel nechat na jindy.
Naši vrstevníci tvrdě bojovali proti vládě a díky tomu byli stíháni a vězněni… Technokraté se je snažili umlčet, avšak marně a tak hledali kde se dalo, po domácnostech, v práci, v klubech. Co chvíli bylo slyšet z amplionů na ulici, jak se mají lidé shromáždit a bedlivě naslouchat našim vůdcům a kdo neuposlechl, toho hned brali a dlouze jej vyslýchali, po jiných se země slehla…
Panoval strach a nejistota a to byla voda na mlýnské kolo vládnoucí třídy. Ta tu měla navrch. Bylo všeobecně známo, že lidé mohou mít jen jedno dítě a to v závislosti na tom, jak budou dobře hodnoceni. Případně si připlatit za jedno a to nehoráznou sumou. Děti se rodily ze zkumavky, jelikož ve světě vládla neplodnost – důsledek nadměrného použití nového pesticidu na hubení hmyzu. Avšak kdesi v dáli prý byla země, kde tohle nebyl problém a děti se tam rodily normálně. Vytoužené místo romantiků, kteří technokratickou vládu neuznávali.
Komentáře