Před branou Přístavního města sesedla a zeptala se, zda znají Serba, tedy toho, jemuž měla doručit dopis.
„Kdo to je?“ otázala se stráž.
„Tkadlec, mám mu doručit psaní,“ odpověděla Agátka.
„Jó, Serb. Ten bydlí v přístavní uličce. Dáš se směrem na sever přes tržiště až ke kostelu, pak zahneš doprava na Viniční ulici a půjdeš ještě asi tak sto kroků a po pravé straně uvidíš jeho vývěsní štít.“
„Moc děkuji.“
„Rádo se stalo,“ odvětili strážní a Agátka se vydala tím směrem.
Ve městě bylo rušno a na tržišti také. Lidé sem proudili ze všech stran, jelikož Přístavní město byla tepna pro zámoří. Cesta ke tkalci trvala asi tři čtvrtě hodinky, jelikož se Agátka musela s koněm prodírat celkem hustým davem. Až na Viniční se to trochu protrhalo a mohla jít jakž takž rovně a nevyhýbat se kde komu.
Obchod tkalce i jeho dílnu našla bez problémů. Přivázala koně, vešla a zvonek na dveřích zacinkal.
Zpoza závěsu se pak po chvilce objevil vychrtlý muž.
„Dobrý den mé dítě, co bys potřebovala?“
„Mám vám doručit dopis z osady před městem, je to od tamního kupce, prý se znáte.“
„Ano, známe… on mi posílá dopis?“
„Tu je…“
Muž si vzal pergamen, rozlomil pečeť a pustil se do čtení, Agátka si mezitím prohlížela obchod.
„To je zajímavé, to je zajímavé…“ slyšela polohlasně od tkalce, což jí nedalo a zeptala se…
„Copak vám píše, smím-li se zeptat?“
„Jeho žena stůně, což v tuto dobu není nic neobvyklého, ty plískanice člověka dokáží složit.“
„A co je na tom tak zajímavého?“
„To, že už leží týden a ne a ne se vyléčit a taky to, že přijel jakýsi Faset, který mu skoupil skoro všechny potky.“
„Tak to je opravdu zajímavé, takže si asi hodně vydělal,“ dedukovala Agátka.
„Ano, ale co s nimi bude dělat?“
„Tak to taky netuším. Mimochodem, můžete mi ukázat tuto látku blíž?“ a Agátka ukázala na plátno, které bylo nejvýše a sedal na něj prach.
„Ano, můžu, vydrž vteřinku, jen si vezmu zezadu stoličku…“
Tkadlec po chvíli sundal plátno a rozložil ho na stůl, načež povídá: „Nikdo ho už léta nechtěl, tak je takové… no… znáš to, už není nejnovější.“
„Ty ornamenty se mi líbí,“ a přitom si v duchu povídala, jaké to má štěstí… ty ornamenty podporovaly její magické schopnosti, jak se dočetla v jedné z knížek v klášteře Sester meče. „Mohl byste mi doporučit krejčího tu ve městě, chci si z toho nechat ušít róbu.“
„Hm, hm, hm,“ a tkadlec odměřoval plátno, načež k ní obrátil zrak a řekl: „Ale jistě že… mám kontakty na kde koho, stačí jít ještě touto ulicí dál a pak doleva a tam už na něj narazíš.“
„Děkuji, kolik to tedy bude?“
„Naměřil jsem patnáct loktů, to by ti mělo stačit, a je to za osm stříbrňáků, ale slevím ti za ten doručený dopis a dám ti je za sedm.“
„Tu jsou,“ a vysázela stříbrňáky z měšce na stůl.
„Plátno je tvé a nezapomeň, doleva, ne vpravo!“
„Nezapomenu.“
„Tak tedy na shledanou.“
„Děkuji, mějte se.“
Nemělo smysl sedat na koně, zas tu bylo plno lidí a jak se prodírala uličkami, tak na sobě viděla tázavé pohledy. Proč to? Co se tu zase děje, mumlala si tak v duchu pro sebe a šla směrem k dalšímu obchodu, tedy ke krejčímu…
Komentáře