Bylo časně z rána. Slunce ještě tolik nepálilo a tak bylo v klášteře snesitelně. Pravda, byl celý z kamene, a i když slunce později pálilo, tak bylo uvnitř příjemně. Jeptišky a jejich svěřenkyně se pomalu probouzeli do nového dne. Co jim asi tak přinese? Sestra představená měla jasno. Dnes měla dorazit karavana s vodou, takže po snídani již karavanu vyhlížela z okna kostelní věže. Spolu s ní tam byla Helen. Novicka, která se dobrovolně, na rozdíl od jiných žen, přihlásila do řádu. Měla na starosti právě karavanu. Její příchod i odchod.
„Tam jsou,“ vykřikla Helen, otírající si prach z očí, který zvedal vítr z nádvoří do výšky a právě jí do nich vlítl.
„Kde?“ otázala se sestra představená.
„Tam,“ a Helen natáhla ruku směrem k přijíždějící karavaně.
„Dneska si dávají načas,“ pronesla sestra představená k Helen dívaje se na sluneční hodiny.
„To zvládneme, je teprve ráno.“
„Jen aby! Už je pomalu dopoledne,“ dělal si sestra představená starosti.
„Postarám se o to.“
„Dobře a pojďme už dolů, budou tu za pár chvil, bude třeba otevřít bránu…“
„Já vím… udělám to spolu s Ester a Hedvikou.“
„Na Ester dej pozor, ať neuteče, mám takové tušení, že se o to dneska pokusí,“ mluvila k Helen sestra představená, jak sestupovaly ze schodů.
„Myslíte?“
„Nic jí není vhod a přitom se nemá až tak špatně, vlastně jako my všechny.“
„To je nezvyk, přišla teprve nedávno.“
„Já ti nevím Helen.“
„Mě spíš dělá starosti Uršula. Ta utekla před dvěma dny. Myslíte, že se dostane k osadě?“
„To silně pochybuji, duny jsou zrádné, kdo se nevyzná může se probořit. Je to tu samý tekoucí písek, jen jedna cesta je v pořádku a tou jezdí karavana . Ale i u té se v minulosti stalo, že ztratili část zásob.“
„Jak jste to řešili?“
„Jak? Prostě se dávalo míň, aby zbylo na všechny. Ostatně zásoby máme tak se není čeho obávat. Horší je to s vodou. Tu už teď máme tak tak.“
„A to si nemůžeme říci o víc?“
„Můžeme, jenže by nevydržela. Zkazila by se.“
„Aha.“
„Tyfus děvenko, to je to, čeho se všichni hrozíme.“
„Hmmm…“ pokývala hlavou Helen, ale pak povídá: „A co menší intervaly se zásobami?“
„Na to zas v osadě nejsou lidi.“
„Jo tááák. Tak to je smutné.“
„Smutné ani tak ne, jako spíš na pováženou. Naneštěstí se vždy nějaká ze sester pokusí o útěk a tak je o jednoho strávníka méně.“
„Nejste vy, sestro představená, nějaká cynická?“
„Ani ne, spíš praktická, děvenko.“
Ač byla Helen teprve novickou, tak si ji sestra představená oblíbila a brala ji jako za vlastní, takže k ní tak také přistupovala a povolila ji víc než ostatním sestrám a ženám v klášteře. Byla to vždy Helen, co pozvedla její náladu.
Sestra představená šla směrem ke skladišti, aby jej otevřela a přichystala vše potřebné a Helen pro Ester a Hedviku.
Karavana dojela během chvilky, sestry otevřely bránu a karavana vjela. Na posledním velbloudu seděla Uršula, celá zubožená.
„Tak jsme tu,“ ohlásil se muž Helen.
„Už vás netrpělivě čekáme,“ odvětila Helen.
„Tam vzadu máme jedu vaši uprchlici, tak tak, že přežila, našli jsme ji v bezvědomí kousek od cesty,“ pravil muž a ukázal dozadu.
„Ester, běž se o ni postarat a ty Hedviko mi pomůžeš tu,“ zavelela Helen.
„Netřeba, vezeme obvyklou dávku.“
„Vodu máte?“
„Ano,“ řekl muž.
„Tak zajeďte ke skladišti. My zavřeme bránu,“ a Helen požádala Hedviku o pomoc s těžkými vraty.
„Zdravím, jak se máte?“ optala se sestra představená.
„Ujde to, jen se tentokrát nezdržíme, pokračujeme dál…“
„Kampak?“
„K oáze na severu.“
„A kdo nám doveze zásoby a vodu??? Víte že se bez vás neobejdeme,“ dělala si sestra představená starosti.
„Po nás dojede další skupina,“ klidně řekl muž.
„Ví, že je pro nás voda důležitá?“
„Ví. Nebojte se. Přijedou za pár dní. V osadě je teď trochu zmatek.“
„Copak?“
„Ále, ani se neptejte, místní šlechtic nařídil vyšší daně, znáte to, lid se bouří…“
„Tak snad se vše urovná.“
„Nebojte se, voda dorazí v obvyklém termínu.“
„Ještě že tak, bez ní by…“ slova jí uvízla v hrdle při té představě.
Karavana složila náklad do skladiště, rozloučili se a pokračovali dál, směr sever k oáze.
Sestra představená vše pečlivě zapsala do deníku a šla se podívat na Uršulu, která již ležela ve své původní komůrce, celá vyčerpaná.
Nemělo smysl jí cokoli říkat, prožila si svoje… Její oči se setkaly s oči sestry představené. Chvíli se jen tak na sebe obě dívaly a pak Uršula pokývala hlavou na znamení, že už bude rozumná.
Sestra představená toho využila a zavolala si Ester.
„Ester, budeš se teď chvíli starat o Uršulu, mám takové tušení, že ti to prospěje.“
„Jak poroučíte,“ odvětila Ester. Stejnak se chtěla Uršuly zeptat, kam se až dostala a jaké je to v poušti. Sestra předsta-vená měla dobré tušení, Ester chtěla uprchnout a právě díky tomu ji přidělila k Uršule, domnívajíce se že ji Uršula od toho odradí.
Uršula ležela na pryčně a Ester ji dávala do úst po hltech vodu. Zatím to nevypadalo na to, že chce Uršiula mluvit, ale Ester byla netrpělivá. Tolik se toho chtěla zeptat a tak jí jazyk jel o sto šest… Uršula jen buď kývala hlavou, nebo jí kroutila na znamení NE.
„A jak jsi si opatřila vodu? To mi pak musíš povědět. Chci se taky pokusit o útěk z tohoto vězení. Vše mě tu už štve. Už to mám naplánovaný, uteču jak jen to bude nejdříve možné.“ povídala nakonec se Ester.
Uršula mlčela, jen svraštila obočí na znamení toho, že má o ni obavy a zakroutila hlavou.
Dveře vrzly a v nich sestra představená. Tak tak, že neslyšela Esteřinu poslední otázku… Nebo slyšela? Poslou-chala snad za dveřmi?
„Pojď Ester, Uršula potřebuje spát a nabrat síly…“
Ester se pro tentokrát toho moc nedozvěděla, ale věděla, že tu není naposled. Chtěla se sice sestře představené vzepřít, ale nakonec tak neudělala…
Komentáře