Agátka se procházela po tržišti a rozhlížela se, co by si tak dala k snědku. Byla zde jablka, hrušky, mrkev, kterou měla ráda, melouny, různé cizokrajné ovoce a malé plody potky, šťavnaté jako jahody, takže si jich pár nabrala. Hned si na nich pochutnávala. Vypadaly jako malé půlměsíce zbarvené do růžova a ve tmě svítily slabým oranžovým světlem. Lidé je měly rádi pro jejich osvěžující účinky, avšak o tom, že jsou výbornou zásobárnou energie pro kouzla, věděly jen Sestry meče. Po chvíli na sobě pocítila sílu, což ji uspokojilo. Petřík, syn žalářníka, chtěl taky na ochutnání a tak mu jeden po smlouvání dala – výměnou za prak. Pro něj byly potky něco neobyčejného. Tatínek je nekupoval a on neměl žádné peníze, aby si je mohl koupit…
„To je úžasné, cítím se jako znovuzrozený,“ povídá Agátce.
„Však víš, nekupuji nic špatného, však mě znáš,“ odvětila Agátka, avšak teď její pozornost upoutal muž s královskými znaky v sedle vraníka. Pomalu projížděl tržištěm směrem ven z královského města. U brány se zastavil a chvíli si povídal se stráží. Agátka nelenila a hned šla za ním, aby zjistila, kam jede. Přece jen, královský posel to bylo něco, málokdy měla možnost se s nějakým setkat. I když zde ve městě byl čilý ruch a poslové sem proudili ze všech stran, ven jezdili jen ojediněle.
„Dobrý den, kampak jedete,“ otázala se nesměle Agátka muže. Muž si ji změřil přísným pohledem, protože se právě vmísila do hovoru dost neomaleně, s drzostí sobě vlastní. Ale přešel to, když viděl úsměv i zvědavost v jejích očích.
„Nejsi ty nějaká moc zvědavá?“
„Jsem, hodně. Moc poslů nepotkávám. Zajímá mě, co dělají…“
„Předávají zprávy, dítě,“ načež se na Agátku usmál.
„A vy jedete kam, smím-li se zeptat?“
„Na jižní hranici Belttetu,“ suše odpověděl posel.
„A proč?“
„Doručit zprávu od krále,“ bylo vidět, že je krapet nervózní.
„Jujky, tak to musí být důležité poslání!“
„Ano to je a dost řečí, už musím,“ a muž popotáhl uzdu koně, aby se rozjel.
„Tak tedy na shledanou a šťastnou cestu!“
„Děkuji! Hyjé Draku,“ kůň se vzepjal a tryskem se rozjel. Zůstala po něm jen hromádka uprostřed brány, jak si ulevil.
Agátka se dlouho dívala za oním poslem a přemýšlela, co to tak může být za zprávu, načež jí vypadl z úst právě ukousnutý kousek potky.
„Pro pána krále, dávej pozor, padá ti to z pusy!“ na to Petřík a zvedl ten kousek, otřel o gatě a šup s ním do pusy.
„Jo, to je nadělení, ale ani ne tak ten kousek, to nevadí, byť je to vzácnost pro mě, nýbrž ta důležitá zpráva. Musím se na to poptat Jaselky, ta bude vědět víc,“ a namířila si to zpět do kláštera. Petříka nechala osamoceného u brány a už mu nevěnovala pozornost. Chtěl jít s ní, ale Agátka byla jak tryskomyš. Ani se nenadál a byla fuč i s potkami…
Komentáře