„Agátko, kde jsi?“ otázala se ustaraně Jaselka, když vešla do místnosti a nikoho neviděla, protože doba oběda už proběhla a Agátka na obědě nebyla.
„Tady,“ vylezla Agátka z poza otevřených dveří, mající v ruce zapálenou svíčku s ozdobnými ornamenty.
„Co tu děláš?“
„Zkouším povolat Hybernuse, víš,“ odvětila Agátka, tak trochu provinile, i když vlastně lhala. Chtěla vyvolat Serafa – posla nebes – opravdového bojovníka a znalce magie. Kdyby se to dozvěděla sestra Jaselka, tak by jí jistě nemálo spílala, ať již proto, že je to zakázané pro všechny, tak i proto, že naposledy byl Seraf povolán před několika tisíci lety, to jen proto, aby sjednal v Belttetu pořádek a zastavil hordy goblinů na hranici země. Načež sjednal mír mezi lidmi a gobliny a zase se vrátil do nebeských výšin…
„Chceš se zas od něj něco dozvědět, že?“
„Ano, přesně tak, minule mi vysvětloval, jak se zneviditelnit.“
„To máš i v knihách.“
„Jenže já potřebuji, aby mi to i někdo ukázal prakticky, jinak si to nezapamatuji.“
„Dobrá tedy, ale pojď se už najíst, čas ubíhá a do večera daleko, tak ať ti nekručí v bříšku,“ povídá na to malé Agátce ustaraná Jaselka – představená kláštera Sester meče.
Agátce bylo třináct let a učila se u sester umění kouzel. Její rodiče zemřeli při požáru domova. Ona pak šla do chudobince a tam ji našla jedna ze sester řádu, načež si ji vzala pod ochranu. Následně malá Agátka byla vzata do řádu a učila se kouzlům Sester meče.
Agátka byla velmi pilná a zvídavá, takže brzo měla naučené kdejaké kouzlo, tedy ty jednoduché a sestra představená z ní měla velkou radost. Vlastně všude kam Agátka přišla, tak dělala radost. Neustále s úsměvem na rtech a jiskřičkou zvědavosti v očích. A co bylo zakázané, to ji přitahovalo ještě víc. Ráno po snídani chvíli blbla s dětmi venku na ulici, dopoledne se učila boj s magickým mečem a odpoledne se učila kouzlům. Navečer pak četla knihy v knihovně řádu, což ji bavilo nejvíce. A v noci potajmu zkoušela zakázaná kouzla. Sem tam se jí dařilo, ale víceméně ne, což ji docela mrzelo a byla z toho smutná. Proto i teď zkoušela povolat Serafa, on zná veškerou magii líp než sestry, které ji nechtěly říct víc, i když žadonila.
„No co, když se to nepovedlo teď, tak se to třebas povede v noci,“ řekla si tak v duchu pro sebe.
„Čas kvapí, tak pojď už…“ pobízela Jaselka Agátu, která si ještě upravovala hřebenem vlasy před zrcadlem, než se vydala na cestu do jídelny. Byla v tomto ohledu velice pečlivá a záleželo ji na tom, jak vypadá. I úbor, jež měla na sobě, měla nejčistější ze všech sester řádu.
Když tak šla temnou chodbou do jídelny, tak se před ní samy rozsvěcovaly svíčky. To byla její práce. Takové jednoduché kouzlo, ale velmi praktické. Nemusela chodit s pochodní, jako jiné, ještě nezkušené sestřičky a lidi vůbec. Informace, které čerpala z knihovny byly dostupné jen pod přísahou, že nebudou vyneseny ven k prostým lidem, protože některá kouzla by mohla napáchat mnoho škody. Sestry je tedy bedlivě střežily a jen málokoho do řádu přijaly, i pustily do zakázané sekce knihovny. Pokud některou ženu přijaly mezi sebe, tak musela splnit několik podmínek. Obzvláště proto, že ze Sester meče byla vybírána královská stráž. Ano, byly to ženy, kdo chránil krále, ač se to některým mužům nelíbilo. Tyto magické bojovnice byly postrachem každého lapky, zlořádů i goblinů vůbec. Byly se svými magickými meči neporazitelné. Byť jich třebas bylo málo, dokázaly si poradit, i s velkými tlupami, i v lítém a těžkém boji. Osvědčily se právě v minulosti, když se goblini pustili do války s Belttetem. Byly nasazovány na ty nejnebezpečnější výpady a akce proti nim a vždy zvítězily.
Agátka došla až do jídelny, nabrala si oběd a s chutí se do něj pustila, přičemž přemýšlela, jak Serafa vyvolat… jak to udělat, aby se to povedlo?! Byla odhodlaná zkusit ho vyvolat ještě jednou večer. Naštěstí její spolubydlící byla nemocná a proto ji sestry přesunuly do lazaretu v klášteře, který sloužil i pro ostatní lidi. Sestry se tam staraly o nemocné a míchaly bylinky, které měly zmírnit jejich utrpení.
Komentáře