Jak se blížila konjunkce planet, tak se též blížil onen den, kdy se vše mělo rozhodnout. Nutno dodat, že se tak dělo po dlouhých 250letech. Všichni vědci netrpělivě vyhlíželi tento okamžik a samo sebou i věřící, ale ti ze zcela jiného důvodu – mysleli, že přijde Spasitel.
Sekundy ubíhaly a planety se k sobě přibližovaly. Zbývalo sotva pár minut…
„Vše připraveno?“ ozval se velitel.
„Ano, můžeme začít,“ odpovídal pomocník.
„Hlavně to neuspěchat!“ a velitel si otřel pot z čela. Ještě nikdy nebyl v takové stresu, jako teď. Nebylo se čemu divit, tady šlo o životy, o životy jež nic netušily. Povede se to? Říkal si tak v duchu, ale měl strach, co strach, všechno v něm vibrovalo.
„Nevada se již připojila. Čekají na náš pokyn,“ zaznělo ve středisku od spojovatele.
„Zahajuji odpočítávání: deset, devět…“ zaznělo od časoměřiče.
Byly to dlouhé sekundy, snad nejdelší v jeho životě, co se asi tak stane? Jak to bude probíhat? Jistou představu měl, ale ani v jeho největší fantazii by ho nenapadlo to, čeho měl být svědkem.
„Tři, dva, jedna…“
„Plný výkon – vysílejte!“
„Kolik máme času?“
„Sotva půl minuty. Takhle na trní jsem už dlouho nebyl.“ Poprvé totiž laserovali do vesmíru. Nikdo nevěděl, co se odehraje.
„Signál vyslán, Nevada konec.“
„Teď jsou na řadě oni…“
Trvalo to sotva minutu, když pobočník zahlásil: „Zemětřesení na jihozápadě, zatím slabé.“
„Jde o lokální?“
„Ne, postupuje směrem na sever.“
„To budou oni, sledujte to a všechno hlaste.“
„Richter dvojka, stupňuje se to…“
„Dráha?“
„Zatím směřuje na Bulharsko.“
„Vyklidíme oblast?“
„To nestihneme, můžeme se jen modlit.“
„Žádné varování?“
„Ne, je třeba poslechnout instrukce, a i tak je to bez záruky,“ a přemýšlel nad tím, zda náhodou někde neudělali chybu při čtení zprávy.
„Vypadá to, že to směřuje na město…“
„Nedá se nic dělat.“
„Richtr na trojce. Už máme zaměření…“
„Ano, vidím to na obrazovce… Pošlete tam drona, musíme to zaznamenat.“
„Porušíme tím mezinárodní dohody:..“
„Nemůžeme jinak, potřebujeme záznam pro další zkoumání.“
Minuty se vlekly – pomyslná čára byla jasná a cíl též.
„Víme něco o těch lidech?“
„Vyhledávám…“
„Kdo je uvnitř?“
„Mladá rodina a dvě děti.“
„Pozor! Blíží se konjunkce!“
„Ano, máme potvrzeno zaměření i od našich přátel v Bulharsku.“
„Bůh s nimi…“
„Zbývá ani ne kilometr.“
„Vědět, že si pro mě takto přijde smrt a já o tom nebudu vědět, dejte pokoj.“
„Vědět? Oni neví, víme jen my.“
„Ano, vím, ale i tak. A co náš informátor?“
„Mlčí…“
„Čert aby to…“
„Neklejte, víte, že to nemáme.“
„No jo, to se lehko řekne.“
Planety se dostaly do zákrytu a celý dům v Bulharsku se zatřásl, stěny se rozpohybovaly a posléze se zhroutil k zemi. Nezbylo po něm prakticky nic, jen suť. Odhadovaná síla na tom místě byl Richter osm. Samo sebou se hned do daného města vyslaly záchranné týmy, ale ty už neměly jak pomoci. Zemětřesení si vyžádalo dva mladé životy. Jedenáctiletou holčičku a dvanáctiletého chlapce. Rodiče unikli bez vážnějších zranění.
„Co myslíte? Povedlo se to?“
„Dostaňte tu rodinu sem. A informátora taky! Bude nám muset dost věcí objasnit.“
„Pochybuji, že o tom bude vědět víc jak my.“
„Nechte klobouk na hlavě, je to sice blázen, ale geniální. Nezapomeňte, na to, že to byl právě on, kdo nám dal tyto informace. Teď se potvrdily. Teď už se nedá nic dělat, jedeme v tom vlaku spolu s ním.
„Píp, píp, píp,“ zazněl budík.
„Chjo, mě se tak nechce vstávat. To zase byly sny.“
Vstal z postele, dal postavit vodu na kafe a šel si zapálit a fenka Kelly šla za ním. Tak nějak jinak se na něj dneska dívala… Uvědomil si to.
„Chceš něco Kelly?“
Kelly popošla k počítači a štěkla. Chvíli se na něj upřeně dívala svýma černýma očima a zase štěkla.
„Mám si pustit zprávy?“
Štěk.
„No dobrá, tak mě tak nehoň. Hezky si zaliju kafe a už du k tomu.“
Otevřel zprávy a první co vidí, tak článek o zemětřesení. Zamyslel se. „Že by už?“ prolítlo mu hlavou. Zkoukl i komentáře a připsal k nim: „Nebojte se o ty dva, jsou v dobrých rukou.“ Vzpomněl si na sebe, jaké to bylo, moc si z toho nepamatoval, věděl jen to, že se probudil někde jinde, ale co se stalo předtím nevěděl, měl jen útržkovité vzpomínky.
„Crrr, crrr,“ zazněl domovní zvonek.
Vykoukl z okna a tam dva chlapíci v černém a dva Range Rovery, taktéž černé.
„Co si přejete?“
„Pojďte dolů, chceme s vámi mluvit…“
„Oki, už jdu,“ zavřel okno a šel k domovním dveřím otevřít.
Cvak.
„Dobrý den, vaše teorie se potvrdila, musíte s námi. Nic si neberte, jen to nejnutnější…“
„No, moment, jaká teorie a pak, mám tu psa.“
„Proběhl skok… už víte? Psa si můžete vzít s sebou.“
„Kde k tomu došlo?“
„Tady to nebudeme rozebírat… Musíte s námi, vrtulník už na nás čeká.“
„Vrtulník? Někam poletíme?“
„Ano, na místo skoku.“
„Dobře, dejte mi pět minut.“
„Tak co? Už je informátor na cestě?“
„Už letí… budou tu kolem poledne.“
„Dobrá, jakmile tu bude, přiveďte ho sem.“
„Co si od toho slibujete, veliteli?“
„Sám nevím, jistě ho to nenechá chladným… Psal na net, že prý si nemáme dělat starosti.“
„To se mu lehko řekne, když je půlka města v troskách.“
„Jistě pro to měl důvod a já musím vědět jaký!“
Letěli dlouho, města střídala města a pak je vystřídaly lesy a divoká džungle, do které by člověk jen tak nezašel, snad jen trapeři. Chvíli se díval dolů, chvíli zase na nebe a přemýšlel. K čemu je vlastně lidský život? A má tohle všechno nějaký smysl? Odpovědi se mu mělo dostat až o hodně později. Teď je třeba pracovat na jiných věcech, ale, co když… Přesně tak, co když je tohle jeho úděl tu? Myslel si, že už zná cíl svého života a pak přišel skok a musel začít od znova, navíc skončil v blázinci, takže co… Klidně to může být jen výmysl jeho chorého mozku. Potvrdí se? Dožije se vůbec toho? Nevěděl, co si má s těmi myšlenkami počít a tak navázal rozhovor se spolucestujícími, ale ti o tom nic moc nevěděli. Celkem byli tři. Mladá žena – bioložka, fousatý malý chlapík – psychiatr a profesor z jakési univerzity, jež se věnoval kvantové fyzice. Byla to vcelku zajímavá směsice lidí. Těžko říci, jaké složení bude mít tým na místě. Teď ho tak napadlo, i já jsem v tom týmu, nebo proč mě vlastně tam vezou? A začal nad tím přemítat.
Z přemítání ho vytrhlo až: „Pilot posádce, budeme přistávat…“
Podíval se oknem dolů a viděl tu spoušť… tu z jeho oka ukápla slza. Slza anděla – posla nebes, uvědomil si. Jsem skutečně posel nebes, nebo spíš posel smrti? Jak to mám vlastně brát?
„No, to je dost, že už jste tu…“ přivítal je velitel.
„Nevím, zda ostatní, ale já vám budu asi těžko co k čemu,“ komentovala bioložka situaci, v níž se nacházeli.
„I budete, jen se nebojte, práce je tu pro vás jistě dost. No, ať se vyjádří tady informátor.“
„Dle mých informací, z toho, co si pamatuji, by zde měl být i cizí organismus, který nepochází z této planety,“ prohodil.
„Jak to víte?“
„To je na trochu delší povídání, každopádně dělat pro danou oblast karanténu je nesmysl. Jistě se již rozšířil.“
„To je zlé, co může způsobit?“
„Nic, v tom to je…“
„Nic?“
„Vesměs ano, záleží zcela na nás, zda bude naším protivníkem, nebo spojencem…“
„Nechápu,“ ozvala se bioložka.
„Sám tomu moc nerozumím, ale jistě jste slyšela o meteoritech, které v poslední době dopadly na Zem, a že jich bylo!“
„To a ano, ale nechápu souvislost.“
„Mám za to, že se jedná o takzvané krtky, nosiče mimozemského organismu. Je v tuto chvíli jedno, zda jde o vir, bakterii, či cokoli jiného. Důležité je, že tyto organismy mají nejspíše v sobě zabudovaný spouštěč, který jim řekne, kdy se mají množit. Neděje se tak náhodně, ale právě při zemětřesení. Princip spočívá v tom, že el.mag. vlny je rozvibrují, tedy tu část, která je pro nás nebezpečná a pak se teprve začnou množit a pronikat do okolí.“
„To bych řekla, že je trochu fantasmagorie.“
„Myslíte? A kde se podle vás tedy vzaly ony smrtící viry a bakterie v posledním století?“
„Nebuďte za blázna!“
„Budu, protože jím ve skutečnosti jsem. Ale to není podstatné, důležité je to, že to co se dneska stalo a to že tu jsme je důsledek právě toho, čemu vy říkáte fantasmagorie. Ano, je to složité na pochopení, ale kdo si už tímto jednou prošel, tak má dané informace, či spíše si dovede spojit jedna a jedna.“
„Myslíte tedy, že nám hrozí vymření?“ usmál se psychiatr.
„To sice ne, ale můžeme si zadělat na nemalý malér.“
„Když vás tak poslouchám a nemohu popřít, že tu jsem právě díky vám, tak mi začíná lézt mráz po zádech,“ doplnil fyzik.
„To je to, už jsme mohli být daleko dál, ale občas si říkám, že nic se neděje jen tak a vše má svůj důvod. A to jak to špatné, tak i to dobré.“
Komentáře