Moc na výběr jsme neměli. Naše raketa byla sice vybavena spoustou automatů i poloautomatů pro hlubinné i povrchové práce, ale všechny tyto věci potřebovaly elektřinu a tu jsme neměli. Nezbývalo nic jiného než se pustit do oprav ve strojovně… Té, tak nechutné práce. Nikomu z nás se nechtělo, ani Petrovi, ale on tam vždy být musel, aby řídil, co se má kde zapojit, jak co přidělat atd. Jediná Saša zůstala bez práce, ale ne tak docela. Každou hodinu kontrolovala zamoření ve strojovně. Déle jak dvě hodiny tam nikdo být nesměl, tak moc to totiž bylo zlé. Radioaktivní plášť na De-Kerovu reaktoru sice držel a po jeho ohledání se zdálo, že se mu nic nestalo. Zato jsme se ale plavili až po pás v radioaktivní vodě, protože vyteklo chlazení reaktoru.
„To je vždy první, co praskne při havárii,“ komentoval nastalou situaci inženýr Petr.
„Co víš o té vodě Ivoši?“ zeptal se biochemika koordinátor.
„Stroncium, všechny izotopy Méria, dále pak obsahuje prvky Celzia a Polonia. Vodu vypustit nemůžeme, zamořila by nám okolí v okruhu stovek metrů… A nemůžeme ji ani odčerpat, dokud nemáme v provozu biofiltry.“
„A já nemůžu očistit biofiltry bez nanoautomatů. Čert, aby to,“ dodal kybernetik David.
„No, soupis našich nemožností je obsáhlý, ale musíme myslet na přežití a při té příležitosti se pokusit o zdejších obyvatelích planety zjistit co možná nejvíce. Především však potřebujeme vodu.“
„Moc ji už nemáme, necelých patnáct litrů,“ dodal Ivoš.
„To je zlé. Naštěstí ji máme dost v oceánech pod ledem, ale je slaná. Co myslíš, Ivoši, poradíš si s tím?“ otázal se biochemika Tomáš.
„To nebude problém, je to učivo základní školy, jen potřebuji nějaké trubky a vhodnou nádobu na vodu a především sluneční svit, kvůli destilaci a nějakou čočku.“
„Petře, máme vše potřebné ve skladu?“ a Tom poklepal zvysoka inženýrovi na rameno, aby si zajistil jeho pozornost, protože zrovna cosi kutil u rozvodné desky po pás ve vodě.
„Jo, něco najdu, to nebude problém…“ odvětil inženýr na půl úst.
„Dohodnuto, jakmile tu skončíš s tou rozvodnou deskou, tak běž pro to. Já jdu obhlídnout zatím s Davidem nákladní helioplán. Budeme muset chtíc, nechtíc vyložit stanici tady, na skaliskách, a Jindřich nám pomůže,“ koordinátor se pak otočil na podpatku a vzal si nás oba do řídící kabiny. Tam jsme se museli dohodnout na tom, jak helioplán dostaneme ven… Byla tu v podstatě jen jedna možnost. Nákladními dveřmi to nešlo, protože byly zavalené a kopat tunel by bylo nad naše síly. Takže zbyla jediná alternativa a to: rozebrat ho do šroubku, protáhnout ho vstupnímu dveřmi a zase ho znova smontovat. Byla to práce na celý den, ale po všech peripetiích se nám to konečně povedlo.
Nastal okamžik pravdy. Bude schopen letu? Nezapomněli jsme na něco, při tom všem? A co ti tvorové zde? Dají nám alespoň na chvíli pokoj a nebudou po nás střílet?
„Zapni to!“ zavelel koordinátor Davidovi.
Chvíli se nic nedělo, jen stator podivně bzučel, ale pak se listy vrtule rozběhly na plné obrátky.
„Uber, proboha, nebo vyletíme jako střela do stratosféry a bude s náma veta!“ vykřikl jsem na Davida zděšeně.
„Nejde to, zaseklo se to, či co…“
Helioplán se začal nadzvedávat a my se třásli strachem.
„Nevadí, uděláme kolečko kolem rakety a uvidíme co bude,“ nenechal se rozhodit Tomáš.
„To by mě ale zajímalo, jak přistaneme, když zatím stále stoupáme a nemůžu tu potvoru dostat pod kontrolu,“ a David už měl zase našlápnuto na peprný slovník.
„Ničeho se neboj, paliva máme dost, tak snad to nebude tak zlé,“ a koordinátor si znova změřil pohledem ciferník paliva.
„To se ti řekne, ale ta potvora ne a ne jít dolů, něco se v ní muselo kousnout!“
„Zatím nestoupáme až tak rychle a pak, stejně bude dobré, když obhlídneme okolí z větší výšky… však víš, že máme společnost…“ Tom tím myslel ony ryby, co po nás vystřelily.
„Toho se já právě bojím, aby to nepovažovaly za útok,“ namítl jsem.
„Je to buď a nebo, víc už ztratit stejně nemůžeme a když po nás bude veta, tak ani ostatní nevydrží dýl…“ a David se zamračil. „Kdyby tak bylo víc vidět.“
„Jen co se usadí prach na tom skalisku, tak to bude jistě lepší,“ a koordinátor si už dělal poznámky o stavu naší rakety z výšky.
„No konečně, už poslouchá…“ vítězoslavně zajásal David.
„To by bylo aby ne, je to poctivá pozemská práce!“ a vzpomněl jsem si na to, jak jsme ho testovali na Zemi. No ano, Země, je tak daleko a já tady. V takové situaci… trosečník, dá se říci a ostatní taktéž!
„Vem to dokola, ať vidíme jak jsme na tom s raketou,“ připomínal Tom.
Obhlídka ze vzduchu trvala asi hodinu, pak jsme se opět snesli na zem.
Komentáře