„Všichni okamžitě ven!“ vykřikl koordinátor.
Vyhrnuli jsme se ve skafandrech ven z rakety… raketa se stále nakláněla víc a víc, až nakonec s těžkým zaduněním dopadla na led. Jedna vzpruha to totiž nevydržela a praskla pod náporem váhy.
„A je to… teď už se odtud nedostaneme,“ posmutněl inženýr.
„Vidíte tu trhlinu na boku? To mohl být jedině meteorit…“ a koordinátor popošel k trhlině a my za ním.
„A co když po nás stříleli ti tvorové z vody?“ komentoval nastalou situaci David.
„Blbost, ryby a střílet? Nezbláznil ses? Kde by k tomu přišly?“ chtěl se Ivoš mermomocí zase hádat.
„Nechej na hlavě… civilizace se zde mohla vyvíjet déle než na Zemi. Proto mohlo dojít k dokonalejšímu zvládnutí hmoty,“ poučoval fyzik.
„Jo a mačkat kohoutek budou ploutví, ne? Nefantazíruj tolik!“ dodal jsem.
„Víš, ono by to mohlo jít. Není to až tak nemožné. Víc zjistíme, jakmile ohledáme tu trhlinu. Pokud to byl meteorit, tak tam jistě po něm zůstal alespoň maličký kousek. Pokud ne, tak máme co do činění s místním vojskem a to by bylo dost nemilé…“ uvažoval koordinátor.
„Tak a teď všichni do rakety a zkontrolovat stav,“ velel inženýr. „Jen doufám, že to nezasáhlo strojovnu, to bychom měli vážný problém. Nemůžeme být bez elektřiny a výsadkový modul odtud jen těžko dostaneme.“
„Nedá se nic dělat, musíme si připravit lešení a raketu postavit,“ uvažoval nahlas koordinátor.
„To jsem zvědav, kde ho vezmeš,“ zapojil se do rozhovoru biochemik.
„To netuším, ale něco přece vymyslet musíme! Jinak tu ztvrdneme. Nijak se mi nelíbí myšlenka trosečníka a pak, pokud to strojovna dostala, jako že možná ano, tak naše problémy budou o to větší,“ zakončil koordinátor a na poslední slovo dal důraz.
Ohledávali jsme onu trhlinu… Nikdo z nás nenašel jediný úlomek a tak byla hypotéza o střele z vody přijata jako pravdivá, což opět rozpoutalo diskuzi. Především o tom, jak se bránit. Měli jsme sice vrhače silového pole, ale ty potřebovaly energii a tu jsme neměli. Ve strojovně se přetrhlo vedení a inženýr, když to viděl, zaklel jak dlaždič… bylo třeba to celé předělat, což, dle něho, bylo na dva týdny tvrdé práce. Nehledě na to, že se muselo dělat ve stísněném a zamořeném prostředí. Skafandry jsme sice měli, ale nikomu se do nich zvlášť nechtělo, protože byly takové neohrabané a těžké. Čistě nouzové řešení, pro mimořádné situace ve strojovně.
Prohlédli jsme i výsadkový modul, zda neutrpěl poškození, ale zdálo se, že ne. Štěstí tentokrát stálo při nás, jelikož v něm byly neporušené syntetizátory. Ty jely na baterie a nabíjené byly pomocí generátorů. Ty sice nepracovaly, ale baterie měly „šťávu,“ jak řekl Petr při kontrole jejich stavu. Měli jsme potraviny, ale jen na omezenou dobu. Museli jsme s opravami začít co nejdříve, protože tu byla ona hrozba z hlubin…
Komentáře