Celá průzkumná výprava se dala do hledání Jindřicha. Prvně letěli do míst, kde ho slyšeli naposledy.
„Led, samý led!“ suše konstatoval koordinátor.
„Tady ho takto nenajdeme. Bez signálu má me pramalou šanci,“ posmutněl fyzik.
„Ale musíme přece něco udělat?!“ vykřikla málem Saša.
„Hele Sašo, museli bychom pod led a hledat ho tam…“ chtěl pokračovat Tomáš, ale Saša ho přerušila.
„Tak vykopeme díru a pojedeme za ním na sondách!“ nenechala se Saša odbýt.
„Moc dobře víš, že je to bláznivé počínání. Jindřicha takto asi těžko najdeme, kór, když byl zavlečen někam dál a pak, ani sond nemáme dost. Musíme myslet na přežití,“ nenechal se vyvést z míry Tomáš.
„To je pravda, ostatně, nemyslím si, že by ho zabili. Doufejme, že tu našel nějakou podvodní jeskyni. Jistě se vše v dobré obrátí,“ uvažoval nahlas Zdeněk a tak trochu se snažil uklidnit Sašu, které rozčilením i smutkem tekly slzy po tváři.
„Přece ho tu nemůžete jen tak nechat?!“ zajíkala se Saša pod náporem slz.
„Je v božích rukou. Nám nezbývá nic jiného, než se postarat sami o sebe. Tady už nic nevymyslíme. Otáčím to!“ řekl koordinátor Tomáš a helioplán se pootočil kolem své osy a namířil si to zpět k raketě.
Saša nebyla schopna slova. Slzy jí kanuly po tváři, jako vločky, které se teď snášely z oblohy, dopadajíce na přední sklo helioplánu. Nutno dodat, že zpáteční cesta byla ve znamení smutku, hlavně pro Sašu.
„Tak co? Našli jste toho parchanta?“ zeptal se David.
„Ne…“ odpověděla se smutkem v očích Saša.
„No,co se dá dělat. Musíme se zabezpečit sami. Třeba se po čase objeví, kdo ví,“ dával Zdeněk naději Saše, ale sám též přestával doufat.
„To jim jen tak neprojde… kašlu na úmluvy… nandáme jim to!“ neudržel se Ivoš a kvapem vyletěl ze dveří směrem do navigační kabiny.
Nikdo v tu chvíli nečekal, co se stane, ani koordinátor…
Pojednou se raketa zatřásla a ozvala se ohlušující rána. To jak paprsek antihmoty prorazil led a zničil část podvodního města. Ivoš to namířil přímo do míst, kde viděli ona stavení v oceánu.
Všichni se ihned nahrnuli do řídící kabiny. Ivoš byl bledý, zuby zaťaté, žíly mu naběhly.
„Proboha, Ivoši, co tě to napadlo?!“ vykřikl koordinátor.
„Kašlu na to, speču je jak sardinky na oleji, chtěli válku, mají ji mít!“ a už nabíjel na další ránu.
Kybernetik s fyzikem i koordinátorem měli co dělat, aby ho do řídícího pultu odtrhli. Byla to prekérní situace. Teď byli doslova ve válce. Nešlo to vzít zpět. To se Tomášovi líbilo o to méně, když Jindřich je stále ještě někde tam… Ivoše spoutali a píchli mu sedativa, ale na to už bylo pozdě.
„Tak a je to v kélu, co teď?“ povzdychl si David.
„Co by, počkáme, ale tak jako tak musíme uvést do chodu ničitele. To je naše jediná podmořská zbraň,“ řekl Tomáš a podíval se na inženýra.
„Tobě se to řekne, ničitele jsem ještě ani neviděl. Je zaházený minimálně půl tunou šmelcu,“ a Petr se dost zachmuřil.
„Tak ho musíme co nejdřív odházet. Nějakou operativní zbraň přece musíme, kurva, mít!“ neudržel se David.
„Máme přece paprskomety,“ ozvala se Saša.
„Hrozně rád bych věděl, jak je použiješ pod vodou. Nejsou nato stavěné,“ vysvětloval Tomáš.
„A radiomety?“ optal se Zdeněk.
„Ano, můžeme jim dát obohacený roztok, ale jsou to jen kropící konve. Jejich dostřel je sotva kilometr a pak je to nebezpečná zbraň i pro střelce, nemá-li na sobě metrákový pancíř.“ A koordinátor se zachmuřil.
„Tak se mi zdá, že máme na palubě samé neužitečné věci. Jinými slovy nemáme žádnou zbraň mimo ničitele, který je teď zatím nepřístupný. Tak co tu tak stojíte?! Pojďte mi raději pomoct do strojovny!“ namíchl se inženýr.
„Klid Petře, ostatně, jak jste tam dole na tom? Kdy budeme moci vodu odčerpat?“ zeptal se koordinátor Tomáš inženýra.
„No, ještě to pár dní potrvá, ale počítám, že na konci týdne už se do toho budeme moci pustit. Především musí být v pořádku Ivoš, bez jeho biochemických znalostí se neobejdeme,“ suše konstatoval Petr.
„Dobrá, stejně teď nemáme nic jiného na práci a musíme čekat co se stane. Tak dem do strojovny, ať už je ta zkurvená práce za náma…“ a David si odplivl na znamení, že té diskuze má tak akorát po krk a už chce něco dělat.
„Počkej, ty tam teď nemůžeš,“ vložila se Saša. „Musíš si odpočinout, zapomněl jsi snad na střídání? Chceš mít nemoc z ozáření?!“
„No jo vlastně… Tak jdu do knihovny, třeba tam něco najdu, co by se byť jen trochu podobalo naší situaci. Na tom milionu disků, co máme v databance, se jistě něco najde.“
„Tak to pochybuji. Ale jak myslíš, alespoň se zabavíš na tu chvilku,“ a koordinátor poplácal Davida po rameni. Tím debata skončila a všichni se zase vrhli do práce.
Komentáře