Urtigo – vodní svět – Magnetoplány (kap.3)

Byl jsem sotva sto metrů od domova, když mi zase zapípal palubní telefon. Na displeji se objevilo Sašino jméno…
„Už jsem tu, vydrž, jen zaparkuji…“
„Dobře, čekám u turbovýtahu,“ v Sašině odpovědi byla slyšet naléhavost.

„Ahoj, co se děje?“ optal jsem se Saši, která už tu na mě čekala.
„Na něco jsem narazila, ale to až u tebe.“
„Dobře,“ navolil jsem tedy dvaapadesáté patro a už jsme svištěli turbovýtahem nahoru a ani ne za minutu jsme byli nahoře. K mému překvapení zde byl i Petr s Davidem. „Co se děje?“ polohlasně jsem uvažoval.
„Přiložte, prosím, dlaň,“ oznamoval domovník. Skennr oskenoval dlaň a uvítal mě slovy: „Vítejte, pane Jindřichu!“ načež se dveře od bytu automaticky otevřely.
Vešli jsme. Zavedl jsem je do prostorného obývacího pokoje vybaveného skromně, ale účelně. Jedna velká sedačka a dvě křesla pro návštěvu.
„Tak se posaďte, vy spiklenci, a povězte mi, co se děje?“
„Snad nám uděláš alespoň něco na pití, ne?“ dožadoval se Petr.
„Hele, syntetizátor je támhle v koutě, tak si to navolte…“

David pomalu začal: „Víš, jak jsme se bavili o těch magnetoplánech?“
„No?“
„Tak jsme zjistili, že tomu tak skutečně je,“ doplnil Petr.
„Co jak je?!“ nechápal jsem.
„Magnetoplány skutečně mají vliv na nervovou soustavu člověka,“ začala Saša a pokračovala: „Byla jsem zrovna u sebe, když za mnou přišel jeden člověk, že prý má děsné bolení hlavy. Tak jsem ho vyšetřila a pátrala po příčině… a tu mi zavolal Petr s tím, že magnetoplány nejsou stíněné…“
„Takže co navrhujete? Chodit pěšky? Vždyť se upečem jak kuřata!“ a pohledem jsem přejel všechny tři.
„No, na slunci být moc dlouho nemůžeme, ale občasné používání magnetoplánu není nebezpečné… spíš to dlouhodobé a časté. Vzpomeň si na dobu mobilů. Taky se z toho stala závislost a doktorům dlouho trvalo, než zjistili, že to zabíjí mozkové buňky. Tohle je totéž…“ Saša chtěla pokračovat, ale David ji přerušil.
„Zkrátka, zde na Zemi vznikl další problém a to ta dříve zmíněná degenerace. Lékaři o tom vědí, ale neví, co s tím, ksakru. Naštěstí se nás to až tak moc netýká. Magnetoplány skoro nejezdíme a většinu času jsme v kosmu… ehm…“ a David si odkašlal a pak pokračoval: „Tady Petr se již na to díval a jeden tajně rozebral do šroubku a přizval mě k tomu, že Petře.“
„Jo, ale myslím si, že problém bude nejen v tomto. Celkově se lidi vzájemně odcizili od naší poslední výpravy. Pozoruji to dnes a denně. Myslím si, že je to účel…“
„Jak to myslíš?“ optal jsem se s údivem.
„Prostě, že zdejší vládnoucí třída chce ovce a ne moudré lidstvo.“
Takže přece! Obrátil jsem se s povytaženým obočím na Sašu…
„Ano, je to tak, nebo alespoň to tak vypadá,“ komentovala nastalou situaci.
„Co máme tedy dělat?“
„Co nejméně trávit čas zde na Zemi,“ řekla důrazně.
„Naštěstí za pár dní startujeme, tak snad nezhloupneme, bééé“ a Petr se rozchechtal.
„Ty si z toho děláš legraci, Petře, ale lidstvo má další závažný problém…“ a Saša svraštila čelo.
„Myslíš, že s tím vážně nechtějí nic dělat a že je to úmyslné, Sašo?“ zeptal jsem se znepokojeně.
„Nevím, ale vypadá to tak, že ano. Uvidíme, až se vrátíme, co se změnilo, každopádně jimi jezděte, co nejméně!“ a na poslední slovo dala Saša důraz, abychom věděli, že to myslí naprosto vážně.
„No dobře, ale co když budete mít všichni pravdu? Vrátíme se a co pak? Jak nás asi tady přijmou, když budeme zcela někde jinde než teď oni?!“
„Jak by, pošlou nás zas na další výpravu, abychom se jim nepletli do řemesla. Ostatně, co s kosmonauty, ti jsou přece jen jiná sorta lidí, na těch jim bude pramálo záležet, protože tu věčně nejsou,“ a David si už už chtěl odplivnout, ale pak slinu spolkl, uvědomiv si, že je v bytě.
„Taky bych to tak viděla,“ přidala se Saša. „Dost na tom, že si dnes už sama pomalu nerozumím se svými kolegy.“
„U mě je to skoro totéž, ale naštěstí matematiku ještě nikdo nepředělal, tak se v pohodě se svými kolegy domluvím,“ uchichtl se Petr.
„Hele, bando, a kde je Tomáš?“ vzpomněl jsem si na koordinátora a nedalo mi to se nezeptat.
„Ten teď jedná s hlavounama a na takovéto uvažování nemá čas, no…“ prohodil jen tak Petr a dodal: „Pravda, měl by si ho udělat, ale důležitá je naše výprava.“
„Co je naše slovo oproti hlavounům, my můžem jen přihlížet,“ dodal David a tím debata na toto téma skončila. Pak se rozhovor točil kolem toho, jak asi budou vypadat ty ryby, za kterými poletíme, a jak se asi budeme domlouvat.
Trvalo to skoro tři hodiny, než jsme probrali jedno po druhém a společně se domluvili na postupu, který měl ještě koordinátor Tomáš schválit. Tím bylo vše řečeno, rozloučili jsme se a všichni se vrátili do svých domovů.
Zůstal jsem v bytě sám, jen se svými myšlenkami… Degenerace lidstva… bože… kam jsme to dopracovali?!

Komentáře

Napsat komentář