Byl klidný den na Urtigu. Nikde se nic zvláštního nedělo, všichni si v klidu a pohodě plavali ve vodě. Najednou vodu prořízly strašlivé vibrace. První vlna zahubila celé čtyři atoly na rovníku a postupovalo to dál. Vymíraly celé kolonie Ostachů…
„Co se to děje?“ vyhrkla Ceta.
„Netuším,“ odpovídal Delphin.
„Odkud to přichází?“
„Shora. Tam už jsme jeden kontakt měli, myslíte, že to jsou oni?“
„Možná, ale ta síla… tu nepřehlušíme a přitom nám jde o život!!! Svolám velkou radu. Musíme se poradit, co dál.“
„Rozplavte se do dáli a svolejte členy,“ nařizoval nejstarší Kiros Delphinu, který byl člen rozvědky a velmi dobrý plavák.
„Rychlý posel, rychlejší než blesk, je už na cestě,“ komentoval nastalou situaci Delphin, bera si na svá bedra rychlou zprávu.
Signál sílil a čas pro Ostachy ubýval…
„Zahajuji zaplavání. Je třeba řešit nastalou situaci. Tématem jsou návštěvníci a jejich smrtelný paprsek,“ zahájil zaplavání Kiros.
„Všichni tu pomřeme, než cokoli rozhodnete!“ a Sqaulus začal svými ostrými zuby kousat Cetu do těla, aby situaci vyhrotil ještě víc, jak bylo jeho zvykem.
„Ticho v oceánu, nebo jej nechám vyplavit!!“
Squalus na chvíli utichl, ale krev v něm bublala: „Vyhlásili nám válku!“ a jeho špičatá horní ploutev prořízla vodu, jak udělal výhružné kolečko. Každý malý Ostach se ihned schoval, ale Ceta, ani Kiros ne.
„Vyplavte ho! A ticho prosím!!!“ starý Kiros se vynořil, aby nabral trochu vzduchu a vypustil ze sebe gejzír vody a opět se ponořil pod hladinu. Jako důkaz, že si tu udělá pořádek, pak plácl mohutným ocasem do vody, až se zvedla vysoká vlna. Vypadalo to opravdu zajímavě… Totiž to, že pod povrchem ledu byl vzduch a pak až asi dva metry pod ním byla teprve hladina oceánu.
„Je zřejmé, že naši návštěvníci ani nemají potuchy, co nám tu provádějí…“
„Nenechte se vysmát!“ osmělil se malý Ostach, podobající se člověku, jen s blánami mezi prsty.
„Proč by jinak neustále pod vodu putovalo to vlnění…“ snažil se situaci zmírnit Delphin, nějak tušil, že nejde o zlý úmysl.
„Já vám nevím,“ vložil se do debaty Marmorta. „Mně osobně to nevadí, rezonuje to se mnou. Sám používám podobné vlny k omračování potravy, ale je pravda, že nejsou tak silné a působí jen v úzkém poli.“
„Tak vidíte, já to hned říkal, chtějí nás vyhubit,“ a malý Ostach sdělil své obavy…
„Nepřerušujte ho! Marmorto, pokračujte… máte naši plnou pozornost,“ a Ceta dala najevo, velkým plácnutím ocasu do vody, na srozuměnou, aby se okolní plavstvo uklidnilo.
„Asi takto, myslím si, že jde o elektromagnetické vlny, které běžně známe. Bohužel jim nerozumíme, jelikož při své síle splývají jedna s druhou.“
„Myslíte tedy, že jde o nějaký vysílač? Sondu?“
„Nikoli, ta minulá měla slabý signál, tohle bude něco jiného, více sofistikovanějšího…“
„Co tedy?“
„Přímý kontakt.“
„Cože? Blázníte?!“
„Je to tak, proč jinak by se zaměřovali na rovník, když právě od tam dostali náš signál?“
„Hmmm… zajímavá myšlenka, ale nemáme sílu na to ji prostudovat a ani čas,“ konstatoval suše Kiros.
„Naše kolonie vymírají po tisících a s každou sekundou, co vlny působí, nás je míň a míň,“ dotíral Ostach.
„To je pravda,“ přitakala Ceta, „Musíme s tím něco urychleně udělat… co se přestěhovat na póly?“
„Tam většina ploutvovství pomře,“ uvažoval nahlas Kiros.
„Ale když se nepřestěhujeme, tak vymřeme úplně!“
„A co použít naše zbraně, fungují přece na podobném principu…“ uvažoval Ostach a už už si myslel, že se jeho návrh ujme, ale Kiros zakročil.
„To by nepomohlo, a pak kdo ví, s jakou přicházejí, pokud v míru, tak by to asi nebylo milé uvítání, Ostachu.“
„Pravda…“
„Hlasujme… kdo je pro přestěhování ploutev nahoru! Navrhuji až do odvolání přeplavbu veškerého žijícího plavstva na pól pod ledovce… snad se nám podaří zachránit alespoň něco z našich kolonií…“ rozhodl Kiros.
Z deseti členů pět bylo pro, dva se zdrželi hlasování a tři byli proti. Bylo rozhodnuto. Delphin dostal za úkol zpravit o tom ostatní posly a ti se rozletěli po oceánu do jeho nejvzdálenějších koutů.
Najednou se oceán u rovníku vyprázdnil, nikde ani jediný Ostach. Vše poslušně následovalo radu starších. Ti zde měli velkou vážnost, už i proto, že žili nejdéle, a pak, ve svých písních uchovávali staré vzpomínky předků, tak, aby na ně nikdo nezapomněl.
Jen co dopluli k pólům, tak se Squalus obrátil na Cetu: „Fuj, tu je hrozná zima, tady tak dlouho nevydržím a i ostatní Ostachové to vidí taky tak. Jak jen dát návštěvníkům na srozuměnou, že nás ničí?“
„Nijak… přehluší nás, takže neslyší… kdyby tak byli alespoň na chvíli potichu… ale to je jen mé marné přání… stále vysílají… musíme počkat, až přestanou…“ smutně na to Ceta.
„Jenže to může trvat týdny a to my, teplomilové, tu zhyneme,“ stěžoval si Squalus.
„Ano, víme o tom, je to nouzové řešení… chce to hodně plavat a být v pohybu, a ač se nemáme v lásce, tak moc dobře vím, jaké je tvé strádání a je mi tě líto. Ráda bych ti dala kousek svého tuku, či tepla, ale nemůžu…“ sklíčeně Squalusovi povídala Ceta.
„To se ti řekne, ty máš tuk…“
„Právě proto… rejdi víc, musíš se plavbou zahřát! Víc se hýbat.“
Na to už Squalus neřekl nic a odplaval.
Komentáře