Byli jsme na ledovém povrchu planety už několik hodin a stále vysílali bez odezvy. Rozhodli jsme se proto vyvrtat do ledu díru a vypustit sondy přímo do oceánu. Zatímco jsme čekali na zprávu z hlubin, koordinátor svolal poradu.
„Takže si to shrňme,“ rozmluvil jsem se. „Nemáme zatím žádný kontakt s civilizací, jež se ozvala sondě Mageně II. Veškeré naše snahy, ani nyní vypuštěné sondy, nezaznamenaly žádnou inteligenci, ba ani ryby v oceánech, všude je pusto, jako by zde nikdy nikdo ani nebyl. Otázkou tedy je odkud přišel ten pozdrav, zda odtud z Urtiga, nebo z jiné části, třebas z některého z Urtigových měsíců.“
„To je nepravděpodobné… sonda hlásila zpěv velryb a ty mohou žít jen tu, nikde jinde pro to nemají podmínky,“ vložil se do debaty Tom.
„To sice ne, ale vzali jste v úvahu složení a hustotu vody? Co když je zcela jiná, než na naší matičce Zemi? Může to mít vliv na signál,“ komentoval poslední dění Zdeněk.
„Pravda, sondy se stále neozývají, jako bychom je ani nevypustili,“ připustil jsem námitku.
„Je to čím dál zajímavější,“ brumlala si pro sebe Saša. Ale pak se nahlas zeptala: „Jaké máme možnosti spojení?“
„Radiovými vlnami, případně laserem,“ odvětil jsem.
„Hmm…“ a Saša přemýšlela dál.
„Rádiové vlny selhaly, i když jimi vysíláme pozdravy dál, mimo to se zkoušíme spojit se sondami laserem, ale zatím nic,“ znova jsem podotkl.
„To je skutečně podivné, laser provrtá všechno,“ zaznělo od staříka.
„Teď mě tak napadlo, co když tím laserem ničíme jejich obydlí a oni si myslí, že na ně útočíme…“ zaznělo od koordinátora.
„A co když tu není žádná forma života a ten signál, který zachytila sonda byl jen vesmírný šum,“ zapochyboval Ivoš.
„Myslíš, že zde nežijí žádní tvorové?“ otázal se David.
„To jsem neřekl, spíš žádná vyšší forma života,“ objasňoval Ivoš.
„Nebuď naivní. Něco se s tou sondou muselo spojit!“
„A co když ne?! Je přece známo, že na planetách, kde je život, získáváme podobné signály, jež jsou prachobyčejná mluva místních podřadných tvorů.“
„Podřadných? To si myslíš, že ty jsi něco víc?!“ a kybernetik dodal důraz na poslední slovo.
„To víš že ano, jsem nadřazená forma života,“ a Ivoš se s Davidem začal zase hádat.
„U nás možná, ale tady to může být jiné. Nezapomeň, že zde se mohla civilizace rozvíjet celé generace a jen kvůli tomu, že teď nikdo nevysílá, by zde nebyl život? Že by z ničeho nic pomřeli?“
„Nemyslím,“ vložil se do hádky koordinátor a pokračoval: „Kolik času uplynulo, než jsme se sem dostali, Jindřichu?“
„Když počítám i přípravy na start, tak osm měsíců.“
„Vidíš, Ivoši, za osm měsíců žádná civilizace nezanikne, leda by šlo o globální katastrofu, což zde nepřipadá v úvahu,“ krotil koordinátor biochemika.
„Sašo… řekni taky něco,“ obrátil se na dosud mlčící doktorku Petr.
„A co bych jako měla říkat, sama jsem v koncích.“
„Petře, jak silné je magnetické pole na pólech?“
„Necelý jeden Gauss.“
„To je skutečně mnoho. Mohlo by to rušit naše vysílání. Otázkou ale je, jak naše vlny působí pod hladinou…“ a koordinátor se dal do horečného přemýšlení.
„Můžeme to zkusit. Vezmeme vzorek vody a proženeme jím signál,“ rozvíjel svoji myšlenku David.
„Sám víš, že je to blbost. Zde nad ledem to bude jiné, než tam dole v hlubinách,“ opravoval ho fyzik Zdeněk.
„Pravda, tak pošleme sondu na dno a zkusíme s ní komunikovat, když to nepůjde rádiem, tak laserem…“
„Jo a ztratíme tím další sondu! Nezapomněl jsi? Máme už jen dvě,“ a koordinátor svraštil čelo.
„Dáme jí příkaz, aby se sama vrátila po určité době.“
„A co když je pod vodou nějaké rušení, magnetovce a tak. To by pak těžko udržela směr. Je třeba zvážit, že je tu také podmořské proudění, stejně jako na Zemi.“
„A co hloubka?“ opáčil Petr.
„Co když je tu nějaká strž, propast, bezedná hlubina?! To by sonda nemusela vydržet, ten tlak…“ poznamenal jsem.
„Dobrá vyšleme ji nejprve deset metrů pod hladinu a pak po dalších deseti metrech dolů,“ navrhl koordinátor.
„To je na dny a týdny, bůhví, jaká je pod námi hloubka,“ Ivoš byl celý netrpělivý.
„Myslím, že by vydržela i stometrovou vzdálenost. Pokud tu ovšem nejsou silné proudy,“ doplňoval kybernetik.
„A co ji prostě jednoduše připoutat na lano,“ ozvala se dosud mlčící Saša.
„Bingo!“ zavýskl jsem.
„Dobrá. Davide, dej se hned do toho,“ zavelel koordinátor.
Komentáře