„Dochází nám energie v baterkách, musíme co nejdříve dostat stanici pod vodu, jinak zde nevydržíme,“ začal na krátké poradě koordinátor.
„A jak ji chceš dostat ven? Nákladními dveřmi ji protáhnout nemůžeme, protože jsou zavalené, to víš ne?!“ namítal jsem.
„Navíc nemáme dost energie pro robokopáče, abychom vyhloubili tunel,“ konstatoval suše David.
„A co alespoň zkusit dát do provozu generátory? Ty by se snad mohli protáhnout vstupními dveřmi, že ano,“ přidal se Petr.
„Chceš je oddělit od stanice? To bude oříšek, jsou přeci navařené k podlaze. Ale kdyby se je přece jen povedlo odvařit, tak stejně… každý váží tři metráky…“ uvažoval nahlas Tom.
„No co, tak je rozebereme jako helioplán,“ prohodil jsem k Tomovi.
„Helioplán byl jak papír… toto je poctivé železo, neblázni… víš co to bude dřiny? Samotný stator váží půl metráku,“ komentoval nastalou situaci inženýr.
„Nějak si už poradíme. Elektřinu ale nutně potřebujeme. Nezapomeňte, že na ni jedou syntetizátory a bez nich je s námi veta,“ připomínal David.
„Dobrá, tak na zkoušku rozebereme jen jeden a uvidíme jak to půjde,“ vložil se do hovoru fyzik.
„Jako plán je to dobrý, ale prvně budeme muset odházet tak půl tuny šmelcu, než se k nim dostaneme. Nezapomeňte, že je všude spoušť po tom dopadu. A tak daleko jsme se ještě nedostali, abychom kontrolovali generátory,“ uvažoval koordinátor.
„Ty budou v pořádku, jsou bytelné,“ s jistotou pravil Petr.
„Takže dohodnuto. Ty, Davide, tady s Jindřichem vše připravíte, odházíte ten bordel, co tam je, a jakmile to bude hotovo, tak přistoupíme k rozebrání. Sice máme elektřiny málo, ale použijte na to autogen, ať to jde rychle. Čím dřív to budete mít hotové, tím dřív se pak může spustit generátor pod vodu,“ roděloval úkoly Tomáš.
„No počkej Tome, a kdo mi jako bude pomáhat ve strojovně?“ zeptal se rozladěně inženýr.
„Já a Zdeněk, stejně nemáme co na práci. Že ano, Zdeňku?!“
„To se ví!“
„Ještě než se rozběhnete do strojovny, hoši… Dejte mi své radiofilmy, musím zkontrolovat, kolik jste toho dostali,“ a Saša si je hned brala a vyměňovala jim je za nové.
„Kolik jsme tak už mohli dostat, Sašo?“ a koordinátor se podrbal na špičce nosu.
„Dobré to není, ale taky ne nikterak vážné…“
„Tak kolik?“
„Dost, ale zatím to ještě ujde. Jen dodržujte stanovenou dobu. Tělo se z toho musí hodně zregenerovat.“
„Hm… musíme to opravit co nejdříve, Petře?!“ a koordinátor na něj otočil.
„Ano, rozumněl jsem, ostatně dělám na tom dnem i nocí.“
„Vím, ale měl by sis pospíšit ještě víc.“
„Víc už to nejde, potřeboval bych ještě jednu hlavu.“
„To ty naše dvě jsou ti jako málo?“
„Ale tak jsem to nemyslel… Spíš, aby ta druhá dávala další pokyny. Je toho hodně, co se musí opravit.“
„Dobrá, i my si pospíšíme a teď všichni po svým, času není na zbyt,“ ukončil poradu koordinátor.
Komentáře