„Támhle něco vidím… není to velryba?“ ozvala se nesměle Saša a ukázala prstem do rohu obrazovky.
„Ano, to je, máme kontakt,“ zajásal David.
„Vidím,“ přitakal koordinátor. „Budeme čekat, zdali odpoví.“
„A co když ne?“ pochybovala Saša.
„Jistě to nenechají bez povšimnutí,“ opáčil jsem.
„Myslíte, že nám porozumí?“ vložil se do hovoru fyzik.
„To se ukáže. Otázkou je, co jsme zavinili. Ten mrtvý plankton mi nedá spát…“ starostlivě na to Tom.
„Uvidíme, snad se nestalo nic vážného…“ řekl jsem, ale najednou mi slova uvízla v hrdle… co když jsme vyhubili kompletní mikroflóru, z čeho teď budou živi???
Z myšlenek mě vytrhl až hlas Petra: „Teď jsou s odpovědí na řadě oni. Počkáme.“
„Dojde na výsadek?“ otázala se Saša, která už pomalu nevěřila.
„Ano, ale musíme se nejdřív s nimi dohodnout kam, abychom nenatropili mnoho škod, pokud nám to vůbec dovolí,“ dodal koordinátor a vzápětí pokračoval: „Nemůžeme si zde chodit, jak ve velkoměstském parku.“
„Na skaliskách to snad tolik vadit nebude, nebo ano? Co myslíš, Tome?“ otázal se Petr.
„Ano, to by bylo jakési řešení, ale nejradši bych to viděl na dně… přeci jen, laboratoř je dosti velká… nevím, zda tu najdeme tak velkou plošinu, je to tu samá skála.“
„Pozor, už zpívají!!! Davide, nahráváš?“
„Ano!“
„Zní to podobně jako zpěvy našich velryb,“ podotkl Ivoš.
„To ano, je to nádhera, ale je to drobet smutné, nezdá se ti?“ otázal jsem se Saši.
„Pravda,“ odvětila Saša.
Trvalo to však jen chvíli.
„Konec?“ překvapeně vyhrkl Petr.
„Zdá se… uvidíme co kalkulátor. Jdu to přeložit,“ a už si to David šinul do laboratoře.
Výsledek byl nečekaný:
Pomřelo mnoho,
velké ztráty,
odejděte.
„Domluvíme se, hurá!!!“ zavýskl Ivoš.
„To jsme tomu dali,“ zdrceně na to Tomáš.
„Jindřichu, hned pošli omluvnou zprávu!“ zavelel.
„Jdu na to,“ načež jsem vyletěl z koordinačního ke kalkulátoru, jak blesk.
„Davide, nic?“
„Nic… zapnul jsem automatické nahrávání, pokud by ještě něco došlo.“
„Dobrá, musíme se poradit co dál, až se Jindřich vrátí…“
Za chvíli jsem se skutečně dostavil a tak porada mohla začít. Debatovalo se jak o planktonu, tak i těch velkých ztrátách, které jsme s největší pravděpodobností způsobili, ale také o možnosti postavit si základnu na souši a pobýt tu nějaký čas – to navrhoval Ivoš. Byl celý nedočkavý a chtěl stůj co stůj na Zemi všem vytřít zrak, až se vrátí s hotovými výsledky, za které by mu všichni utrhli ruce. Samo sebou se pohádal s Davidem, jak jinak.
„Tak už dost! Nejste tu na pískovišti,“ vložil se do hádky koordinátor.
„No uznej, Ivoši, že pokud nás tu nechtějí, tak nemá smysl déle čekat. Dost jsme pochybili a už to asi nenapravíme…“
Když vtom se ozvala obří rána a celá raketa se zatřásla a začala se naklánět…
Komentáře